Romové perzekvovaní jsou, zneužívání dávek se zveličuje

Takzvaná romská otázka je podle vás problém rasový, nebo sociální?

Nevím, co přesně myslíte takzvanou romskou otázkou. Nejspíš celkové postavení Romů v České republice, včetně jejich soužití s většinovým obyvatelstvem. Velmi mnoho našich Romů se už dlouho nachází v sociálně nepříznivé situaci. Bydlí na ubytovnách nebo v nekvalitních domech na krajích měst, nemají práci a díky nízké kvalifikaci je pro ně velmi těžké ji sehnat. Proto často začnou volit i jiné způsoby, jak své problémy řešit. Bohužel se dnes často směšují dvě skupiny. V České republice žije podle odborných odhadů celkem asi 180 tisíc Romů. V místech s podobnými sociálními problémy, o kterých mluvím, přitom žije podle výzkumů přibližně 60, možná 80 tisíc Romů, tedy ani ne polovina ze všech Romů u nás. Většina žije plně zapojena do společnosti. Ty problémy mají především sociální charakter. Pokud se naučíme ty dvě věci oddělovat, předejdeme problémům a nedorozumění.

Proč se na stranu radikálů začínají přiklánět i normální občané?

V české společnosti v posledních letech vzrůstá napětí, frustrace. Zvyšuje se nezaměstnanost i možnost najít slušně placenou práci, zhoršuje se ekonomická situace a rostou ceny. Veřejnost je pod tlakem. Úspěšný je ten, kdo se i přes tyto překážky dokáže prosadit a vydělat dost peněz. Klidu nenahrává ani nestabilní politická situace a ztráta důvěry ve volené zástupce. V tu chvíli je pro radikály velmi jednoduché chopit se lidské naštvanosti, ukázat prstem na jasně rozpoznatelnou odlišnou skupinu a říci „to jsou ti, kteří jsou oproti vám nespravedlivě zvýhodňováni, na ně směřujte svůj vztek.“ Zvláště došlo-li na nějakém místě k nějakému incidentu či konfliktu, ve kterém figuroval Rom, ať již dospělý či romské dítě, jako v případě Českých Budějovic. Chápu, že řada lidí se dnes potýká se spoustou problémů. Když se k nim přidají problémy s lidmi v jejich okolí, je to pro ně velmi těžké. Zvláště pokud tyto problémy nikdo neřeší a s lidmi o tom nehovoří. To, že na mnoha místech, kde vedle sebe žije většina a menšinoví Romové, dochází k nesouladu v životním stylu, je fakt, který je ale – jak nám ukazují mnohá města - mnohdy řešitelný. I když ne jednoduše. Násilí a agresivita nejsou řešením.

České Budějovice nejsou vyhlášeným místem "rasových" konfliktů. Proč k tomuto střetu došlo právě tady?

Sídliště Máj v tomto městě jsem navštívila. Hovořila jsem jak s lidmi z majority, tak s Romy. Je zřejmé, že jde o místo, kde se dlouhodobě zvyšoval počet chudších obyvatel, kteří nemohli získat bydlení v lukrativnějších částech města. Ovšem nejde o sídliště obývané pouze Romy, těch na sídliště žije pár stovek v porovnání s mnoha tisíci neromských obyvatel. Sídliště je navíc velmi zachovalé, zrenovované, a i byty samotných Romů jsou naprosto nesrovnatelné s jinými místy v ČR, kde jsou problémy v soužití majority a minority. Dlouho ale nikdo nevěnoval pozornosti ani prostředky na zajištění dostatečné občanské vybavenosti nebo alternativ pro trávení volného času na sídlišti. Začalo tak docházet k houfování dětí a mladých lidí v různých částech sídliště, které nemusí být každému příjemné, a ke zvyšování napětí. Ke konfliktu, který spustí lavinu, už pak není daleko. Navíc v jižních Čechách jsou dlouhodobě silné buňky pravicových extremistů, kteří spor obratně využili a i týden po události na pískovišti dokázali po sociálních sítích šířit nenávistné myšlenky a přímo na místě pak vyburcovat místní k tomu, co jsme mohli vidět ve zprávách.

Pokročila republika za posledních dvacet let vůbec nějak v integraci Romů a není to spíše jen horší?

Situace se v řadě hledisek opravdu zhoršila. To má řadu příčin. Při zhoršující se ekonomické situaci a přetlaku na získání pracovního místa jsou to často ti nejméně kvalifikovaní, kteří v takovém případě neuspívají. Lidé, kteří dnes ztratí práci, ji mohou dost dlouho hledat. Postupně přicházejí o motivaci i pracovní návyky, naučí se žít na sociálních dávkách. Řada chudých lidí nedosáhne na kvalitní bydlení a mnozí končí na ubytovnách, kde za jednu místnost platí někdy i okolo 20 tisíc korun měsíčně. Tomu bohužel opět nahrává systém dávek na bydlení, které však končí v kapse takzvaných byznysmenů s chudobou, zejména majitelů ubytoven. Na druhou stranu však existuje stále více míst, která jsou ochotná situaci systematičtěji řešit. Sama jsem řadu z nich navštívila, jmenovitě třeba Kutná Hora, Cheb, ale i třeba Krásná Lípa na Šluknovsku. Řada z nich spolupracuje s Agenturou pro sociální začleňování. Daří se do nich přinášet řadu preventivních aktivit a sociálních služeb, které pomáhají řadu problémů řešit. Bohužel, tyto úspěšné příklady nejsou tolik vidět. Teď se situace láme a jde o to, aby se fungující příklady šířily.

Existují nějaká relevantní data ohledně takzvaného zneužívání dávek?

Co je to takzvané „zneužívání dávek“? Dávky by měl dostat každý, kdo splní zákonné podmínky pro jejich přiznání. Pokud například uvede nepravdivé údaje o své situaci, tam se dá se hovořit o „zneužívání“. To se ale dost zveličuje. Prostředky, které jdou ze čtyř set miliardového státního rozpočtu na dávky státní sociální podpory, jsou v řadu asi čtyř desítek miliard, jde tedy o necelou desetinu státního rozpočtu. Řada z těchto dávek je prakticky nezneužitelná – rodičovský příspěvek získá téměř každý, kdo má dítě,porodné každý kdo prokáže, že porodil. K manipulování může docházet u přiznávání příjmů při pobírání dávek v nezaměstnanosti. Jejich příjemci mohou pracovat načerno a příjmy nepřiznávat. Tam však hraje velkou roli rozhodování příslušného úřadu o přidělení dávky a možnost provádění kontrol u zaměstnavatelů, zda nezaměstnává lidi načerno. Částky, které by byly takto zneužívány, nepřesáhnou několik desetin procenta z celého státního rozpočtu. Velkým problémem pak zůstávají takzvané dávky na bydlení. Ty bývají vyšší, takže vzniká dojem, že určitá rodina má vysoký příjem pouze ze sociálních dávek, tedy že se jí vyplatí žít pouze z tohoto příjmu. Ovšem jak jsem již uvedla, velká část těchto dávek vůbec nekončí v rukách jejich příjemců, ale třeba majitelů ubytoven. Právě oni v konečném důsledku celý dávkový systém zneužívají ve svůj prospěch.

V čem spočívá skutečná perzekuce Romů? Někteří lidé soudí, že u nás žádná není

Jak složité a často nepříjemné je být u nás Romem by vám mohl povyprávět téměř každý Rom. Nevraživost, mnohdy bohužel vztahována na všechny Romy, je obrovská. Začíná bedlivým pozorováním v obchodě a jakoby náhodnou kontrolou tašky, zda jste něco neukradl, pokračuje opakovaným odmítáním při hledání zaměstnání, kdy vám nejdříve po telefonu místo přislíbí, když se ale dostavíte jako Rom osobně, najednou místo již není. Nebo při shánění bydlení bývají Romové odmítnuti se slovy „tak si nejdřív ty vaše lidi dejte do pořádku“. Jak to má takový člověk udělat? Jak bychom to dělali my, kdyby po nás někdo něco podobného chtěl? Často nejde o perzekuce porušující zákony, ale o běžnou každodenní zkušenost, která je pro řadu Romů velmi nepříjemná. Aktuálně například situace v severočeském Duchcově. Zde po onom incidentu napadení manželů romskými útočníky (a zdůrazňuji útoku hodném odsouzení) začali pracovníci sociálního odboru v doprovodu městské policie provádět kontroly v domácnostech. Nevím, podle jakého klíče postupují, ale zatím šlo pouze o domácnosti romské. A to nemluvím o tom,že v současné napjaté situaci zejména v místech, kde často zaznívala hesla„cikáni do plynu“, „černé svině“ a tak dále, mají mnohé romské matky strach užjen z tak banálního úkonu, jakým je cesta jejich dětí do školy.

Je nějaká nám blízká země, která problémy s podobnou menšinou vyřešila?

O definitivním vyřešení asi nelze hovořit nikde. Můžeme ale hovořit o opatřeních, která do nějaké míry fungují. Zejména se však jedná o problémy, které se týkají dlouhodobé chudoby a toho, co s ní souvisí. Chudoba bude společnost doprovázet asi vždycky. Není univerzální recept, který by fungoval všude. Od Britů bychom se mohli učit, jak pracovat na zapojování dětí z různých minorit do běžných škol, včetně jejich podpory, práce asistentů a vytváření bezpečného prostředí pro to, aby se ve škole cítili dobře. Rakousko a Polsko mohou být příkladem, jak využívat sociální podnikání pro zaměstnávání dlouhodobě nezaměstnaných s nízkou kvalifikací. Vídeň je město s výborně nastaveným systémem sociálního bydlení a minimálním počtem bezdomovců.