Rudý Napoleon zemřel ve 102 letech. S ním odešlo i největší tajemství vietnamské války

Na břehu Ženevského jezera se na jaře roku 1954 sešla vybraná společnost ministrů zahraničí - ulízaný americký právník z Wall Street John Dulles, budoucí britský ministerský předseda sir Anthony Eden, za Sovětský svaz Vjačeslav Molotov, přeživší Stalinův chráněnec, a Čou En-laj coby vyslanec Maovy Číny. Dohadovali se, co provedou s troskami císařství An- nam a přilehlými oblastmi francouzské Indočíny. Dohodli, že v zemi bude dál platit poválečné rozdělení na severní část, kde povládnou komunisté, a jižní část, která bude nominálně samostatná, ale hlavní slovo v ní budou mít Francouzi, dosavadní kolonizátoři.

Dnes na mapě nenajdete ani An-nam, ani Indočínu, ani hranici na 17. rovnoběžce: namísto toho tvoří východní část Indočínského poloostrova země jménem Vietnam (což trochu bizarně znamená zhruba "Jižní země"). Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že těsně předtím, než diplomati v Ženevě zasedli ke croissantům a kávě, francouzští vojáci se uprostřed džungle nadechovali k mohutné ofenzivě. Po osmi letech války s domorodci - podporovanými ze severu komunisty z Číny i SSSR - už chtěli konflikt rozhodnout co nejrychleji, pročež v údolí Dien Bien poblíž hranic s Laosem shromáždili bezprecedentních dvanáct tisíc mužů.

Neměli tušení, že proti nim stojí nepřítel daleko organizovanější a podstatně lépe vyzbrojený (jak už to chodí, se zbraněmi pocházejícími rovným dílem z USA a SSSR), než s jakým dosud měli tu čest. Tisíce bojovníků hnutí Viet Minh za několik dnů přitáhly na okolní vrchy neuvěřitelnou palebnou sílu, jež obklíčila tábor Isabelle a odřízla jej od zbytku světa. Po dvou měsících dělostřeleckého pekla byl každý třetí Francouz na základně mrtev a začalo být jasné, že období nadvlády Paříže v jihovýchodní Asii je u konce. Ženevské dohody to v červenci téhož roku jen potvrdily.

Odborník na Napoleona

Největší podíl na vítězném masakru u Dien Bien Phu (dnes je to téměř stotisícové město s mezinárodním letištěm) měl muž jménem Võ Nguyên Giáp, na Západě známý prostě jako generál Giap. Třiačtyřicetiletý nedostudovaný právník a vietnamský nacionalista se už od mládí angažoval ve střetech s vládnoucími režimy, ať už to byli Francouzi či Japonci. Zvolil si k tomu vhodné hobby: studoval Napoleona s takovou horlivostí, že znal všechny taktické tahy z velkých bitev francouzského vojevůdce dokonale zpaměti.

Jeho ambicí v čele bojovníků hnutí Viet Minh (zkratka pro Ligu za osvobození Vietnamu) bylo dokázat, že domorodé asijské síly mohou porazit vyspělou západní armádu nejen po partyzánsku, nýbrž i v přímém souboji. U Dien Bien Phu se mu to podařilo, ovšem za vysokou cenu. „Giap není žádný stratég,“ mluvil o něm s despektem americký generál John Westmoreland, jenž si s Giapem měl také užít svoje (o čemž bude řeč později). „Taková neúcta k životu! Kdyby kterýkoli západní generál měl tolik ztrát jako on, bude do měsíce odvolán.“ A skutečně, Giapova vítězství byla krvavá až běda; u Dien Bien Phu zahynulo podle francouzských odhadů přes 20 tisíc bojovníků Viet Minh. Ale byla to vítězství.

Zatímco tedy na Západě měl Giap pověst komunistického řezníka, o jaké jeho doba koneckonců neměla nouzi, a zároveň si vojevůdcovskými schopnostmi vysloužil přízvisko Rudý Napoleon. Doma se Giap stal národním hrdinou se vším všudy. Ruka vítězů, která podle moudrého rčení píše dějiny, však má sklon věci zjednodušovat a nažehlovat - a v Giapově případě to platí vrchovatě.

Coby vedoucí postava Viet Minhu se Giap stal vicepremiérem a severovietnamským ministrem obrany. V té funkci jej zastihl sílící konflikt s Američany, kteří podporovali jihovietnamský režim. (A kdyby bylo na jejich generálech, už Francouzům by byli poskytli v boji proti vietnamským komunistům pár atomových bomb; zakázal to až osobně prezident Eisenhower.) Nebylo tedy divu, že vojenské zásluhy o konečné vítězství - sjednocení Vietnamu pod komunistickou vládou - se obvykle přičítají právě jemu.

Ale tady se to začíná komplikovat. Na vojenské porážce jihovietnamské vlády a Američanů měly severovietnamská vláda, Peking i Moskva zjevný společný zájem. Jejich motivace se však lišily. Sověti a Číňané přemýšleli především geostrategicky a jejich hlavním cílem bylo oslabit USA. Partu kolem severovietnamského prezidenta Ho Či Mina (vietnamsky Ho Chi Minh) tvořili militantní komunisté, kteří chtěli stůj co stůj Američany vojensky pokořit.

Nebyli to jen komunisté

Existoval však ještě jeden silný názorový proud, o němž jednotný Vietnam později logicky mlčel. Jeho nositeli byli nacionalisté, z nichž zdaleka ne všichni byli nutně fanoušky komunistického zřízení. A právě jejich nejvyšší politickou špičkou byl Giap, jemuž šlo více o ekonomický rozvoj Severního Vietnamu a dohodu s Američany než o válku za každou cenu. A zatímco svět vnímá vietnamskou válku jako střet Američanů s Vietnamci, dnes opomíjený vnitřní konflikt v Hanoji byl neméně důležitý. A v něm Giap nevyhrál.

Jestliže v indočínské válce proti Francouzům bylo rozhodující událostí obklíčení Dien Bien Phu, ve válce s USA byla momentem zvratu ofenzíva Tet. (Pro osvěžení paměti: v lednu 1968 severovietnamské síly zaútočily na desítky měst najednou ve chvíli, kdy byl dohodnutý klid zbraní kvůli oslavám nového roku. V Americe to vyvolalo hlasitý morální odsudek, protože z kolektivní paměti již vymizel rok 1776, kdy na britské vojáky zaútočil George Washington na Štědrý večer.)

A tady je zakopaný pes. Hanoj rozhodla, že ofenzívu povede nikoli jejich běžná armáda, nýbrž jednotky Vietkongu. Mezi nimi tvořili elitu veteráni z jednotek Viet Minh - tedy Giapovi lidé, vietnamští vlastenci či nacionalisté, ne nutně komunisté. Bezprostředním výsledkem ofenzívy byla především likvidace těchto lidí; během této operace jich zemřelo na 50 tisíc, zhruba tři čtvrtiny. Od poloviny roku 1968 pak zdecimovaný Vietkong přepustil pozice severovietnamským vojákům. Komunisté tak jednou ranou zabili dvě mouchy: otřásli veřejným míněním v USA a zbavili se případné domácí opozice.

Cesta do Budapešti

Je nepředstavitelné, že by Giap nevěděl, oč jde. Napovídá tomu i skutečnost, že několik dnů před spuštěním ofenzívy Tet Giap odletěl na návštěvu Budapešti. Absurdita situace je do očí bijící: ministr obrany a národní hrdina ve chvíli zoufalého vzepětí vlastních sil odjede devět tisíc kilometrů daleko, aby si dal perkelt s Jánosem Kádárem.

Nevíme, jak probíhal tehdejší hanojský boj o moc. Zato víme, že ačkoli Giap zůstal formálně vicepremiérem až do roku 1991, už o deset let dříve byl vyštípán z politbyra, po čínsko-sovětském vzoru nejmocnějšího orgánu země. Noví bossové se Giapa zřejmě báli zlikvidovat, ale drželi si ho od těla. A generál oplácel týmž: ještě hluboko po devadesátce měl mnoho silných názorů na leccos od školství až po ekologii. Naposledy se angažoval v kampani proti těžbě bauxitu poblíž hranic s Čínou.

Jedno z tajemství vietnamské války tak zůstane dost možná nevyřešeno: co se Giapovi počátkem roku 1968 honilo hlavou. Chtěl na poslední chvíli něco na Západě dojednat, aby s likvidací Vietkongu nepřišel o vlastní mocenskou základnu? Přemýšlel o emigraci? Dostal rozkaz zmizet? Nebo prostě nechtěl být u toho, až jeho lidé budou po desetitisících umírat? Žádné doklady o ničem z toho nemáme - a od něho už se nedozvíme nic, protože Giap 4. října ve věku 102 let zemřel. Dav obdivovatelů, který se u jeho domu shromáždil, musela rozhánět policie.

Generál Giap

Celým jménem Võ Nguyên Giáp
Narodil se 25. srpna 1911
Zemřel 4. října 2013 ve věku 102 let