Monika Šimůnková: Máme dobré důvody, proč počítáme Romy ve školách
Pozornost médií i veřejnosti způsobilo počítání romských dětí v „praktických školách“. Zmocněnkyně pro lidská práva vysvětluje, proč se to dělá a proč byla zvolena poněkud kontroverzní definice Roma.
Dost velký rozruch způsobilo, že Česká školní inspekce sčítá romské žáky v praktických školách. Proč si myslíte, že to máme dělat?
Česká školní inspekce požádala ředitele škol, které vzdělávají více než pět žáků podle vzdělávacího programu pro žáky s lehkým mentálním postižením, k vyplnění dotazníku. Jednou z jeho položek je i uvedení počtu romských žáků na těchto školách. Ta čísla potřebuje ministerstvo školství pro prosincové jednání s Výborem ministrů Rady Evropy, který dohlíží na to, jak Česká republika vykonává rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Ten v roce 2007 rozhodl, že naše země se neoprávněným zařazováním romských žáků do praktických škol (tedy škol pro děti s lehkým mentálním postižením) dopouští nepřímé diskriminace v jejich přístupu ke vzdělání.
Potřebujeme vědět, zda přetrvává stav, kdy podle výzkumu, který dělala například kancelář ombudsmana v loňském roce, skoro třetinu českých praktických škol tvoří právě romští žáci. Tyto školy jsou přitom určeny pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením, tedy děti zdravotně postižené. Tak vysoký výskyt mentálního postižení u jakéhokoli národa na světě, včetně romské populace v naší zemi, prostě není možný. Za mentální postižení je u těchto dětí bohužel často zaměňována jejich nepřipravenost na běžnou školní docházku a jejich sociokulturní znevýhodnění.
Určitý podiv způsobilo, jak vlastně poznáte, že je někdo Rom. Pokud to sám o sobě neřekne, musíte vyjít z toho, že ho za takového označí okolí. To ale právem budí určitý údiv. Proč se nevyjde aspoň z nějakého empirického faktu, třeba že jde o osoby, pro které je romština mateřštinou?
Definice, na základě které se měl určit romský žák, není úplně nejšťastnější. Považuji ji ale v tuto chvíli za jedinou možnou, jak se můžeme dostat alespoň k nějakému kvalifikovanému odhadu. Nelze totiž posuzovat ani podle romské národnosti, ke které se dnes řada Romů nehlásí. Romština se v řadě romských domácností také již nepoužívá, když už tak spíše mezi dospělými.
Podstatné je vnímání určité osoby jako Roma značnou částí okolí, na základě kterého často dochází k nevhodnému chování vůči ní. Třeba k diskriminaci u romských dětí i dospělých. Okolí často přistupuje k lidem, kteří jen vypadají jako Romové, jako by Romy byli. Věřím, že učitelé, kteří vzdělávají ty nejzranitelnější (tedy zdravotně postižené) děti, dobře znají jak své žáky i jejich rodiče a prostředí, ze kterého pocházejí. Umí tedy kvalifikovaně rozhodnout, jestli jde romské dítě či ne.
Proč nevystačíme s tím, že někdo je prostě sociálně slabší a je potřeba do toho míchat etnickou? Ten základní problém praktických/speciálních škol je přece širší, že tam mnohdy zbytečně chodí ti, kteří by mohli být v normálních školách.
Ano, v tom s vámi jistě souhlasím. Je nutné zdůraznit, že sčítání romských žáků je pouze jednou z částí mnohem širšího problému a nesmí zůstat jen u tohoto. Ten problém opravdu tkví v tom, že především do praktických škol dochází velký počet dětí, které by s patřičnou podporou mohly chodit do běžných škol. Etnicita zde hraje roli v tom, že právě kvůli ní se řada romských dětí setkává s jakýmsi "předsudečným" jednáním už při vyšetření v pedagogicko-psychologických poradnách, poté s odsuzováním ze strany spolužáků i jejich rodičů, když začnou chodit do běžných škol, případně je-li jich v běžné škole velké množství, vede tato skutečnost rodiče neromských dětí k tomu, že své děti přeřazují na jiné školy. A právě tyto skutečnosti nutí mnohé romské rodiče k tomu, že se sami smíří s tím, že se jejich dítě bude mít lépe na praktické škole a někdy začnou sami o umístění dítěte do této školy i usilovat.
Těmto skutečnostem musíme zabránit nejen změnou školské legislativy, revizí diagnostických metod pro posuzování tzv. lehkého mentálního postižení, důrazem na předškolní vzdělávání těchto dětí, ale potřebujeme současně mít i přehled o tom, kolik takových dětí na praktických školách je, jestli se ten neadekvátní stav jejich nadměrného zastoupení mění, příp. jaké jsou příčiny toho, proč neuspívají na běžných školách a co by jim mohlo pomoci se na takových školách udržet.
Současný stav nesmí zůstat takto zakonzervovaný, a obávám se, že bez konkrétních aktuálních čísel by se tak mohlo stát, neboť snahy o zachování statutu quo ze strany některých odborných skupin jsou poměrně intenzivní.
