Václav Bělohradský burcuje „socdemáky“, aby nedopadli zle
Podle filozofa Bělohradského se v Česku obě velké strany rozpadly v důsledku své neschopnosti vyrovnat se s Otci Minulých Úspěchů. Jmenuje Jiřího Paroubka, Václava Klause a teď Miloše Zemana.
Filozof právě vyznamenaný na Hradě napsal do úterního Práva výzvu, která nese působivý název: „Socdemáci!“
A skutečně je to něco jako burcování nad ložem ochrnutého, aby vstal a začal konečně chodit. Pokud to nemocný (ČSSD) neudělá, bude zle, protože se objevuje nový fenomén: „V těchto volbách vstoupil do politického systému zcela nový aktér, podnikatelská strana, v Evropě už známá (Itálie). U nás je to premiéra, strana vystupující pod heslem Nejsme jako politici! se stala klíčovým aktérem na naší politické scéně. Co z toho plyne? Jaká nebezpečí přináší propojení ekonomické, mediální a politické moci? Je naděje ty sféry od sebe oddělit? Neuvěří lidé, že řešením je naopak je úzce propojit?“
Bělohradský požaduje u socialistů jasnější vymezení programu, třeba více levicovému a otevřenému změnám politického systému, když teď máme kvůli přímo zvolenému prezidentovi novou situaci. Takže buď „zpět k parlamentní demokracii s jiným volebním systémem, nebo vpřed k poloprezidentskému systému, na němž by se musely dohodnout všechny strany“. „V krizi, kterou vnáší do systému „strana-firma“, by nás takové rozkolísání poslední staré evropské strany, která nám tu zbyla, zbavilo i posledních zábran před vábením sirén politiky pro lidi“ či „řízení státu jako firmy“.
Házení perel někam…
Tak Bělohradský má tentokrát dost pravdu, problém je jen v tom, že když se jedna strana začíná proměňovat ve dvě a nastal všeobecný zmatek, nebude asi nikdo, kdo by uvažoval o tak hlubokých záležitostech jako změna volebního systému nebo ideové směřování strany. Teď můžeme čekat spíše urputný boj svedený aktéry ve vepříně o infrastrukturu (rozuměj koryta). Podnikatel Berlusconiho ražení si může jen chvíli počkat. Když vydrží, dostoupí znechucení nad klasickými stranami vrcholu. Pak přijde čas sebrat na ulici zbytek moci. Před dalšími (hodně) předčasnými volbami by nás mohlo uchránit jen to, že se teď všichni dost vydali z peněz a energie a výsledek by mohla být ještě děsivější bažina, než je tohle.
Bělohradský dovede hodně myslet a dovede taky, jak známo, své myšlenky po čase měnit.
Ale ať si zrovna myslí cokoli více či méně chytrého, nabízí své rozbory lidem, kteří sami moc nemyslí, takže něco jim radit je příslovečné házení perel vepříkům.
Ale tak co má filozof dělat, tak už to v dějinách s mysliteli chodí.
