Smůla státních svátků: přitahují demagogy jako shnilá hruška vosy
Po Prvním máji radikální demonstranti různého typu odhalili i kouzlo 17. listopadu. Hlavní je být viděn, o myšlenky nejde.
V Praze vytáhli do ulic 17. listopadu radikálové. Teď je jen otázka, jak je pojmenovat. Některá media hovořila o pravicových radikálech. Někteří diskutéři pochybovali o tom, jestli se to tak dá říci, když Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) si říká dělnická. Nacisté si taky říkali dělnická strana. Ne že by mezi jejich vůdci bylo nějak moc dělníků, ale tak v názvu to znělo dobře.
Z jejich hesel DSSS mnoho myšlenek nevyčteme: „Radikálně, sociálně, nacionálně, Evropa, mládež, revoluce, Nic než národ, Čechy Čechům.“ Takové myšlenkové bohatství to zas není, aby se v tom jeden orientoval. Když ale volají „nacionálně“ a „sociálně“, tak tam nějaký nacionální socialismus asi bude, takže podle paradoxního klíče je to spíš ultrapravice. Ve skutečnosti je to jedno. Je známo, že v Německu si třeba nacisté a komunisté byli ideologicky tak blízko, že měli i stejné bojové písně, o praktikách škoda mluvit.
Proč vytáhli tihle jedinci do ulic zrovna 17. listopadu, není na první pohled zcela jasné. Je to výročí dne, kdy nacisté zatýkali studenty a dne, kdy komunisté studenty mlátili. Od tohoto data se symbolicky počítá pád starého režimu, i když se někde pod vládou různých místních neotřesitelných kádrů držel ještě hezkých pár dní. Jenže ten polistopadový systém je přece něco, co demagogičtí radikálové všech stran nesnášejí.
Nakonec je to jedno. Každé takové výročí je pro určitý typ osob něco jako nahnilá hruška pro vosy, hned se slétají a bzučí. Hlavně se nechat vidět a s trochou štěstí dostat svých pár vteřin v televizi. Na žádný politický triumf to asi stačit nebude. Češi dovedou být politicky hodně naivní, ale tohle je přece jen asi moc. Nebezpeční jsou v politice spíš ti, kteří říkají vlastně totéž jako tento nacionalistický revoluční předvoj dělnictva, ale dělají to jaksi elegantněji, takže se na to dá spíš skočit.
