Vyhnání Němců: Jak někdo dnes může schvalovat genocidu?
Skoro sedmdesát let po skončení druhé světové války jsem včerejší večer strávil vyčerpávající FB diskusí s obhájcem poválečného vyhnání Němců Janem Zahradilem. Je stejně starý jako já a nepamatuje to. To ukazuje, že nejsme s tématem ani v nejmenším vyrovnáni a měli bychom si o něm konečně říkat pravdu.
Jan Zahradil, europoslanec za ODS a můj známý z mládí, se včera na Facebooku pustil do nějaké polemiky. Je známý svými rigidně totalitaristickými názory na poválečné vyhnání Němců, a v diskusi šlo právě o to. Nejpregnantněji své názory na vyhnání zformuloval před několika lety pro Český rozhlas: „Poválečné události během divokého odsunu, ty excesy, že se posuzují vytrženě z historického kontextu, že tam chybí ta časová souslednost, tedy to, co byla příčina a to, co byl ten následek.“ A o něčem podobném proběhla včerejší polemika.
Byla víceméně žertovná, vysvětloval jsem, že německá stařenka z Brna ubitá při poválečném pochodu smrti měla se zločiny nacistů stejně málo společného jako poslanec Zahradil s OpenCard, a přesto by jistě nerad byl se všemi ostatními členy ODS odsunut do Balůčistánu. Tam se krade jak v kauze Open Card, takže by se jim tam určitě líbilo. Spoludiskutéři se shodli, že jsem už úplně vyhulenej a že to je přece něco jinýho, ale mě při tom najednou došla zcela evidentní, nasnadě ležící skutečnost: První fáze holocaustu - Křišťálová noc - probíhala téměř totožně jako první fáze poválečného vyhnání českých Němců, takzvaný divoký odsun, kdy vraždící Češi chodili pro české Němce stejně jako několik let předtím v Německu vraždící Němci chodili pro německé Židy. Máme stejně másla na hlavě jak ti, kteří válku rozpoutali, i my jsme se dopouštěli válečných zločinů, a jen jsme neměli dost prostoru a času lidovou bestialitu realizovat v úplnosti.
Téma, jak jsem včera viděl, dodnes vyvolává zcela privátní emoce. Už naštěstí nejde o mstu ani o odplatu, čas nemilostrdně odvál zdrcující většinu dospělých přímých svědků těch událostí.Takže bychom měli přestat naše vlastní válečné zločiny popírat, začít je nazývat pravým jménem, a děti o nich učit pravdu, abychom ty zločiny v momentě, kdy to umožní historická příležitost, znovu nezopakovali.
