Eutanázie: Dobrá smrt, či hra s ohněm?
Jiří X. Doležal ve svém článku Eutanazie aneb Za dobrou smrt referuje o průzkumu veřejného mínění, jenž proběh v Německu a odhalil, že velká část populace je nakloněna tomu, aby v případě smrtelné choroby lékař mohl respektovat pacientovo přání zemřít a pomohl mu podáním smrtícího koktejlu látek.
Doležal podle našeho názoru správně odhaduje, že většinové mínění v ČR by mohlo být podobné, jako v Německu a táže se, zda by nebylo dobré přestat eutanazii tabuizovat a začít o ní hovořit i u nás. Souhlasíme: ano, je nejen vhodné, ale i nezbytné přestat eutanazii tabuizovat a vyvolat celospolečenskou diskusi o přijatelnosti určitých forem eutanazie, případně asistované sebevraždy. Velmi vítáme, že se Reflex ústy svého redaktora odhodlal tuto kontroverzní otázku otevřít.
Rádi bychom v této stručné reakci na Doležalovu výzvu upozornili na to, že eutanazie skutečně může být pro mnohé pacienty toužebným východiskem z nesnesitelného utrpení, její případná legalizace však přináší nemalá rizika a může se rovnat nebezpečnému zahrávání s ohněm. Obvykle se rozlišuje pasivní a aktivní eutanazie; pasivní eutanazie spočívá v tom, že lékař „nechá“ terminálně nemocného pacienta zemřít a neprodlužuje léčbu, které mu ve skutečnosti již nepřináší nic dobrého. Pasivní eutanazie je spojena se svými vlastními problémy, ale ty můžeme nechat stranou, protože ve hře je její aktivní varianta: při aktivní eutanazii lékař provede určité úkony (např. vstříknutí chloridu draselného do žíly), které vedou k zamýšlenému efektu, smrti pacienta. Pokud si pacient svou smrt přeje a je schopen svou žádost vyjádřit, hovoříme o vyžádané aktivní eutanazii. Další formou aktivní eutanazie je nevyžádaná (pacient – novorozenec, komatózní pacient není schopen komunikace) a nedobrovolná (pacient je schopen komunikovat, ale nikdo se ho na jeho názor nezeptá). Z etického hlediska je nejméně problematická první forma aktivní eutanazie, nejproblematičtější je forma poslední, třebaže existují autoři, kteří ji v některých případech považují za legitimní.
V etické rovině existují velmi silné argumenty ve prospěch aktivní vyžádané eutanazie. Podívejme se na jeden z nich, tzv. argument z analogie. Představme si, že jsme spolujezdci a během divoké jízdy automobil havaruje. My se dostaneme z auta ven (shodou okolností s sebou máme střelnou zbraň), řidič však takové štěstí nemá. Zůstal zaklíněný v autě, které začalo hořet. Jak nám, tak i řidiči je jasné, že situace je bezvýchodná a že existují pouze dvě alternativy: řidič pomalu zahyne strašnou bolestivou smrtí v plamenech, nebo ho můžeme bezbolestně usmrtit pistolí. Řidič nás úpěnlivě prosí, abychom svou zbraň použili a zbavili ho blížícího se utrpení. Co uděláme? Pokud si myslíme, že je eticky správné zbraň použít, potom bychom měli připustit i oprávněnost eutanazie, neboť obě situace jsou analogické. Pacient – stejně jako řidič – čelí nevyhnutelné bolestivé smrti, žádá o usmrcení z rukou někoho jiného (lékaře), jeho volba je svobodná v té míře, v níž může být svobodná volba způsobu smrti. Zkrátka: pokud je dovoleno usmrtit řidiče, mělo by být dovoleno usmrtit i pacienta. To samozřejmě neznamená, že by na straně lékařů vznikala povinnost usmrcovat své pacienty, znamená to pouze to, že pokud nějaký lékař je k eutanazii svolný, neměl by ho nikdo za jeho činnost morálně odsuzovat.
Etické úvahy o oprávněnosti eutanazie však automaticky neznamenají, že je také rozumné eutanazii legalizovat. Podobně někteří autoři argumentují, že interrupce jsou sice nemorální, přesto by nebylo rozumné je v dané době a společnosti zákonem zakázat. Pokud by se ukázalo, že legalizace eutanazie nemá pro společnost právě nejlepší důsledky, mohlo by se přistoupit k teorii, podle níž je aktivní vyžádaná eutanazie morální, nicméně její aplikace v lékařské praxi zůstane i nadále zakázána. Co tedy nejvíce hovoří proti legalizaci eutanazie? Nejvíce dvě skutečnosti: porušování podmínek, za nichž je eutanazie legální a stále velkorysejší interpretace pojmu „nesnesitelné utrpení“. Výzkumy provedené v Nizozemí, kde byla eutanazie dlouhá léta tolerována soudní praxí (za určitých podmínek) a nyní je dokonce za zákonem definovaných podmínek beztrestná – výzkum prof. Remmelinka z roku 1990 a prof. Van der Maase a Van der Vala z roku 1995 – ukazují, že kromě eticky nejméně problematické vyžádané aktivní eutanazie se nezanedbatelně často provádí i její problematičtější varianty, včetně eutanazie nevyžádané. Oba výzkumy navíc ukázaly, že dochází k masivnímu porušování pravidel, za nichž je možné eutanazii provést.
To však není jediný problém spojený s legalizací eutanazie a určitě ne problém největší. Vážnější je, že se stále více odhlíží od podmínky, aby pacient byl v terminálním stádium choroby a výraz „nesnesitelné utrpení“ se interpretuje natolik široce, že eutanazii může podstoupit (a podstoupila) např. i žena, která chápala svůj život jako zbytečný a prázdný. V etice se hovoří o argumentu kluzkým svahem, jenž říká: pokud povolíme relativně neproblematickou praxi, bude nevyhnutelně sklouzávat ke stále méně a méně neproblematickým podobám. A to se, bohužel, děje, jak ukazují případy z posledních let.
Zmíníme zde pouze dva: v Belgii došlo k případům dobrovolně zvolené smrti z důvodů, které nespadají do zákonem vymezených důvodů. V belgickém právním řádu je eutanazie beztrestná v případě, kdy „pacient je v permanentním zdravotně bezvýchodném stavu neustálého a nesnesitelného tělesného nebo duševního utrpení, které nemůže být zmírněno a je způsobeno vážnou a nevyléčitelnou poruchou způsobenou nemocí nebo úrazem.“ Vedle fyzického utrpení se tedy objevuje i podmínka nesnesitelného a nevyléčitelného ho utrpení. Na základě této definice pak došlo k aplikaci ustanovení o beztrestnosti eutanazie v několika kontroverzních případech.
V prvním případě z prosince roku 2012 se dvě 45 letá hluchá dvojčata (Marc a Eddy Verbessem), která oslepla, rozhodla podstoupit eutanazii, protože „neměla, pro co dále žít“. Oba bratři se narodili jako hluší, a po zjištění, že mají další, geneticky vrozenou poruchu (zelený oční zákal) a ještě některé další choroby, se rozhodli pro dobrovolnou smrt. Podle kritiků v tomto případě došlo k porušení zákona, neboť oba bratři netrpěli nevyléčitelnou nemocí.
V druhé, obdobně kontroverzní kauze, se jednalo o eutanazii vykonanou v září roku 2013 u pana Nathana Verhelsta, 44 letého transgender muže, který se narodil jako žena. Po operativní změně pohlaví nadále trpěl psychickými problémy, které spočívaly v nespokojenosti s výsledkem podstoupené operace, tj. s vlastním novým tělem. Podle svých slov doufal v nové znovuzrození, nicméně po operaci byl znechucen – připadal si jako monstrum. Z tohoto důvodu se rozhodl podstoupit aktivní eutanazii a zemřít.
Takových případů je mnohem více a poukazují na největší nebezpečí legalizace aktivní eutanazie: od skutečně terminálně nemocných pacientů trpících nesnesitelnou bolestí se postupuje stále dále, k osobám, které nečelí smrti a netrpí nesnesitelnou bolestí. A na takové případy se samozřejmě argumenty ospravedlňující eutanazii v etické rovině nevztahují.
Diskuse, kterou se Jiří X. Doležal rozhodl otevřít, by měla vzít v úvahu všechny aspekty případné legalizace eutanazie, etické, právní a také společenské. Dobrá smrt (etymologický význam slova „eutanazie“) může přinést úlevu některým pacientům, stejně tak ale může smrt bagatelizovat a snížit na úroveň východiska z řešitelných nesnází. Nezapomínejme také na další aspekt diskuse o legalizaci eutanazie: naše populace stárne (chorobou budoucnosti není rakovina, ale různé formy neurodegenerativních onemocnění), náklady na její léčbu se šplhají do závratných výšin a ruku v ruce s tím bude sílit tlak na „dobrou smrt“ starých a nemocných pacientů, kteří nás prostě stojí příliš. A všichni dobře víme, jak snadno se může dobrá a humánní myšlenka zvrtnout v něco hrůzného.
David Černý, Adam Doležal
Ústav státu a práva AV ČR
Během 10 dnů zemřu: 17letá dívka podstoupila eutanazii v obýváku! Z posledních slov mrazí >>>
