Smrt žirafího samce: Chovatelé z dánské zoo se zachovali správně

Vedoucímu výzkumu a ochrany zvířat v kodaňské zoo Bengtu Holstovi, totiž po veřejném utracení rok a půl staré žirafy zahltily e-mailovou schránku nenávistné vzkazy. „Přicházejí mi zprávy ve stylu: Jdu tě zastřelit,“ řekl německým novinářům Holst s tím, že nevyhrožují jen jemu, ale i jeho rodině. Mluvčí zoo Tobias Stenbaek Bro uvedl, že k usmrcení žirafího samečka pojmenovaného Marius použili veterináři pistoli na porážku zvířat. Jeho maso krátce na to dostali tamní lvi. Kromě samotného faktu, že došlo k usmrcení zdravého zvířete, mnoho lidí také vedení zoo vyčítá, že ho zaměstnanci zoo rozporcovali před očima návštěvníků, mezi nimiž bylo mnoho dětí. To je situace, kdy je pro městského člověka ze Západu, těžké oprostit se od emocí.

Autor tohoto textu se domnívá, že ani následný (byť realistický) komentář veterináře Madse Bertelsenena, příliš veřejnost neuklidnil: „Stál jsem v pozadí s pistolí, ošetřovatel na Maria zavolal s tím, že má pro něho chleba. Když se (Mario) sklonil, střelil jsem ho do hlavy. Dostal svůj chleba – a potom zemřel. Zní to násilně, ale znamená to, že do poslední chvíle netušil, co se stane.“ Protesty ze strany organizací bojujících proti utrpení zvířat a zvířata milující veřejnosti vůbec, nabraly na síle už nějakou dobu před Mariovou porážkou. Písemně protestovalo 30 tisíc lidí, dalších téměř 15 tisíc poté podepsalo petici požadující Holstovo propuštění.

Co s přebytečnými zvířaty?

Věc ale není samozřejmě tak jednoduchá. Zoologické zahrady se totiž do jisté míry stávají obětí svých úspěchů. Zatímco dříve bylo jejich cílem zvíře – často v nepříliš vyhovujících podmínkách – jen udržet naživu, dnes se chovaná zvířata dožívají mnohem delšího věku než v přírodě a také odchovávají mnohem více potomků. Jenže pak nastává otázka: Co s nimi?

Do mateřské zoologické už se nevejdou, v jiných zoo je nechtějí (nebo by je chtít neměli, protože „vzácné místo“ by měla dostat zvířata, která jsou geneticky k chovu způsobilejší než desítky sourozenců či bratranců) a do přírody je vypustit nelze. Buď proto, že příroda už není (těžko například vypouštět na předměstí Kalkaty odchované tygry) nebo proto, že by zvířata odchovaná lidmi nepřežila a na svobodě by je čekalo pozvolné umírání. To by se zřejmě týkalo i vypuštěné žirafy, kterou by buď sežrala nějaká šelma, nebo by se stala kořistí pytláků.

Podle autora textu, který právě čtete, je pravda spíše na straně chovatelů v zoo, jakkoliv to vypadá krutě. Samozřejmě si každý dovede představit lepší konec tohoto příběhu. Ale prodávat zvířata soukromníkům zoologické zahrady fakticky oficiálně nemohou. (Ono také, kdo by si mohl pořídit domů žirafu a – hlavně – zajistit jí důstojné podmínky pro život?) A zoo by měly spíše fungovat jako záchranné archy pro co nejživotaschopnější populaci žiraf.

Jako u mnoha dalších velkých zvířat totiž reálně hrozí, že i žirafy z volné přírody vymizí. Pak snad ochránci přírody s podporou veřejnosti (především z afrických zemí, což je zatím utopie) napřou své síly k pokusům o návrat těchto krásných tvorů do přírody. Důležité je, aby mezitím nedošlo k přílišnému omezení genetické pestrosti druhu. Mario na to bohužel doplatil, vášně ale nejsou na místě.