JIŘÍ X. DOLEŽAL: Jak vidí krizi na Ukrajině čeští Ukrajinci
Oficiální reprezentace ukrajinské menšiny u nás sice protestuje proti násilí na Ukrajině, já se však vydal zjistit, jak celou ukrajinskou krizi vidí ne aktivisté, ale prostí ukrajinští občané, dělníci, kteří v Čechách pracují často v otrockých podmínkách, aby vydělali pár korun a pomohli svým rodinám na Ukrajině.
Proto jsem se vydal před holešovické Výstaviště. Dlouhý chodník před ním je každé ráno zaplněn ukrajinskými dělníky - nádeníky, kteří čekají, kdy si je vybere nějaký český zaměstnavatel a odveze si je na nelidskou dřinu.
Vystoupil jsem před Výstavištěm, kam jsem přijel tramvají, a z jejího okna jsem napočítal v hloučcích postávajících u silnice snad třicet lidí. Základním problémem mé ankety je samozřejmě skutečnost, že značná část těch nádeníků je v Česku načerno, takže nechávám fotografa doma a schovaný nechám i diktafon. Není třeba jim vykládat, že jsem od novin - těm bystřejším to ostatně dojde samo. Došlo, hned prvnímu, kterého jsem oslovil. Zavrtěl hlavou, když jsem se ho zeptal svou chabou ruštinou, co říká dění na Ukrajině, sebral si ze země svou igelitku s montérkami a odešel snad o dvacet metrů dál. Podobně jsem pochodil u řady dalších. Vědomí, že jsou polosvéprávní otroci v cizí zemi, je v nich zakořeněno tak hluboko, že prostě nemluví. Bojí se nepříjemností. Až jsem se styděl. Ne za ně, ale za Čechy, kteří je tomu svou arogancí k „úkáčkům“ naučili.
Takže první, kdo se se mnou dá do řeči, je snad desátý oslovený. A hned - jak jsem ostatně předpokládal - chápe, že jsem press. Říká, že se jmenuje Hrihorij a že mi neřekne své příjmení, protože nechce, aby bylo v novinách. Chvíli nato vysvětluje, že se se mnou baví proto, že je tu legálně - a tak ho nesvírá ten věčný strach dělníků, co zde pracují načerno a může na ně dopadnout ruka zákona. Je kousek od Mukačeva, z vesnice, kde se živil jako zemědělec. Pěstoval asi šest zemědělských plodin (části názvů vůbec nerozumím) a pak se vydal k nám, protože se tím zemědělstvím nemohl uživit. O pole se stará jeho bratr se synem a on maká „na Západě“. „Janukovič by nás chtěl mít zavřený jako ve vězení! Víte, kolik lidí od nás se teď jezdí na Západ živit? Na Ukrajině je bída, lidi často mají jen na chleba, a tak kdo si chce přilepšit, musí vyjet ven. A to už Janukovič nechce. Chce, abysme byli s Ruskem, ne s váma. Tak nechává střílet do lidí.“ Hrihorij je jednoznačně na straně Majdanu, ale vidí to opravdu jenom přes ekonomické výhody práce „na Západě“. Svoboda slova, demokracie a podobné jemné nuance ho nechávají relativně chladným. Lámeme spolu češtinu, ruštinu a ukrajinštinu, ale nakonec se domluvíme.
Jdu dál, opět řada odmítnutí, a pak dva chlapíci s igelitkama, opření o zábradlí. Ti se opatrně dávají do řeči. Předevěším jeden z nich - ten říká, že je Vasil a jsou oba z východní Ukrajiny. Komunikace je horší než s Hrihorijem, protože mluví rychle rusky, což už chvílemi nestíhám. Odpověď na můj dotaz ale dekoduji snadno. „Jsou to všechno fašisti!“ říká Vasil na adresu demonstrantů. Na to se přidá i druhý: „Hitlerčíci!“ „Chtějí rozbít Ukrajinu. Jsou to všechno američtí agenti placení ze Západu. Národ ale stojí za prezidentem. Nenecháme si rozbít vlast. A nechceme být poddanými Evropské unie. My patříme k Rusku.“
Troufám si, protože je bílý den a ti dělníci jaksi obecně nebývají agresivní, tak se zeptám, proč tedy jeli na brigádu sem, a ne do Moskvy: „Protože tam je to všechno plný Tadžiků, Uzbeků a takový svoloče, a na nás práce nezbyde!“
Náš rozhovor se odehrával před ruskou invazí na Krym. Přesto si umím představit, jak ruské tanky „mí“ Ukrajinci ocení. Hrihorij bude vyděšený, a ti dva z východu Ukrajiny budou Putinovi tleskat. Ukrajina se s největší pravděpodobností rozpadne, její obyvatelé nemají společnou řeč. Je to však – vzhledem k totální rozpolcenosti názorů jejích obyvatel – stejně nevyhnutelné řešení, jako byl rozpad Československa.
