Budování kapitalismu ve dvanácti obrazech

Prolog

Kauza, které se chybně říká v médiích „Nagygate“, je symbolická pro završení období budování kapitalismu v Čechách. Je to kauza, která zapříčinila nejen pád poslední pravicové vlády, nýbrž i strmý sestup kdysi dominantní ODS. Klíčovým paradoxem této kauzy je, že policie není schopná doložit faktické korupční chování a za devět měsíců nebyl dosud prokázán jediný trestný čin, který by ospravedlňoval zcela bezprecedentní zásah policie a justice do výkonu demokratické moci. Neprokázaná kauza také způsobila osobní neštěstí několika osob a zásah do jejich občanských práv. Zároveň ale nelze odhlédnout od skutečnosti, že policie jednala v naprostém souladu s atmosférou ve společnosti a na základě masívní společenské poptávky. Bylo už prostě potřeba konečně někoho zavřít. Že takhle právní stát nesmí fungovat, je jedna věc. Ale druhou věcí je, že tato společenská poptávka tu nevznikla sama od sebe. Je to důsledek dlouholetého vršení chyb a nehorázností při naší cestě ke „kapitalismu“.

Řekněme si rovnou, že slovo kapitalismus je ve své podstatě perverzní. Je to pojmenování přirozeného stavu společnosti optikou marxismu–leninismu. Pojem kapitalismus byl zaveden marxistickou teorií jako negativní označení pro tržní hospodářství. Definice říká, že výrobní prostředky jsou v kapitalismu v soukromém vlastnictví a využívají se k dosažení zisku. Extremistická ideologie komunismu postavila všechno, co je normální a přirozené, mimo zákon. Společnost se rozdělila na jednolitou masu pracujících a na třídní nepřátele. Nikomu nepatřilo nic, ze společnosti zmizela základní motivace pro práci: zisk. Instinkty hospodáře, který se zodpovědně stará o svůj majetek, vymizely a ekonomická síla socialismu, postavená na nařizování a donucování, rapidně zaostávala za tzv. kapitalistickými zeměmi. Ty naopak zaznamenávaly úžasný vzestup. Obchodní domy na Západě překypovaly rozmanitou nabídkou zboží. Lidé v socialismu stále častěji o tomto luxusu slýchávali, vyprávěli si o něm a toužili po něm. To byl výchozí stav. Zaostalé, chudé Československo a další země východního bloku stály tváří v tvář bohatým zemím Západu.

1. obraz

V roce 1969 se v redakci jediného nemarxistického kulturního časopisu Tvář odehrála zajímavá diskuse. Budoucí autor ekonomické transformace Václav Klaus se zde ocitl v živé debatě s duchovním vůdcem Tváře Emanuelem Mandlerem. Klaus Mandlera přesvědčoval, že ekonomické reformy jsou udržitelné navzdory politické nesvobodě. Mandler mu ostře oponoval, že liberalizace ekonomiky je nemyslitelná bez politických reforem, které jsou ve skutečnosti pro společnost podstatnější. V této diskusi se poprvé objevuje, že Václav Klaus kladl na ekonomický systém akcent daleko větší než na politické svobody. Jako by v marxistickém smyslu chtěl především budovat kapitalismus a ne až tolik demokracii.

2. obraz

Polovina osmdesátých let. Komunistický systém začíná viditelně upadat. Ve společnosti, kterou režim brutálně slisoval do jednolité masy pracujících, se stále častěji objevují prvky spontánního podnikání, které probíhá částečně v oficiálních strukturách a částečně ve strukturách kriminálních. Objevuje se fenomén veksláků, kteří v uměle netržním prostředí suplují finanční služby, výměnu nekonvertibilní domácí koruny za „tvrdé devizy“, distribuci konvertibilních korun neboli „bonů“ a vedle toho obchodují s luxusním zbožím a s americkými cigaretami, které mezi lidmi platí za populární symbol svobody. Vedle veksláků se postupně daří ještě dalším profesím: hospodským v turistických oblastech a taxikářům v hlavním městě, pakliže patří k partě, která si přivlastnila lukrativní místa. Podnikání se začíná ovšem dařit ještě v jiné části spektra socialistické společnosti. Jsou to podniky zahraničního obchodu, tzv. pézetky. Lidé, kteří v nich pracují, ovládají jazyky a udržují obchodní kontakty jak pro své podniky, tak i sami pro sebe. Vesměs jde o agenty či přímo důstojníky Státní bezpečnosti, neboť každý styčný bod s cizinou si totalitní režim extrémně hlídá. A ti, co hlídají, mají i netušené možnosti a náskok oproti ostatním. Poznenáhlu vzniká zárodek budoucí podnikatelské vrstvy – lidé ve vedení státních podniků, estébáci z pézetek a veksláci. Komunistický polosvět, v němž navzdory členským legitimacím KSČ vzniká vášeň pro západní luxus. Budují poznenáhlu kapitalismus, rozhodně ne demokracii.

3. obraz

Listopadová revoluce mění Československo. Vláda jedné strany se hroutí. Společnost však nadále zůstává ve tvaru, který určil socialismus. Je jako pudink, který drží tvar, i když se rozbije hrnek. Na počátku není vůbec jasné, kterým směrem se společnost vydá. Hlavní část protikomunistické opozice kolem charismatické osobnosti Václava Havla neměla vůbec žádný politický program. Pro Havla bylo slovo kapitalismus tak trochu sprosté. Nebyl si však ani jistý tím, že by chtěl obnovovat systém politických stran a tím i klasický parlamentarismus. Jeho myšlenkový svět tak dost dobře odrážel myšlení většiny Čechů, kteří byli naprosto zmanipulovaní čtyři desítky let tuhou propagandou, po­dle níž byl kapitalismus ďábelským systémem. Podle průzkumu veřejného mínění, který si ještě za své vlády v roce 1989 nechal zpracovat ÚV KSČ, plných devadesát procent lidí v Československu odmítalo kapitalismus. Havel ale neměl žádnou alternativu. Snil o jakémsi experimentu nové autentické demokracie, kde by k jednotlivým problémům ve společnosti vznikala spontánní občanská hnutí a zasazovala by se za určité metody řešení. Byla to směs anarchismu, moderního socialismu a zelené ideologie. Sám se v těchto fantastických představách ale natolik nevyznal, že nebyl schopen předložit žádný program. Parlamentní demokracie se v Česku v roce 1990 zrodila sama od sebe, jako jediný logický systém a první legislativní rámec této parlamentní demokracii vtiskli právní experti komunistického režimu, především reformní komunista Zdeněk Jičínský. Po návštěvě USA a ohromném aplausu v americkém Kongresu se Havel definitivně vzpamatoval ze svých mesianistických levicových vizí, obrátil se k tradicím masarykovského prezidentování a zasloužil se o atlantickou politiku České republiky. Přestal bránit kapitalismu i demokratickému parlamentarismu a začal se s tímto systémem sžívat. Jako celá společnost.

4. obraz

Václav Klaus odtrhl od Občanského fóra Občanskou demokratickou stranu, kterou definoval jako liberálně-konzervativní. Jasně tím řekl, že nový systém musí být založený na klasických politických stranách. ODS vyhrává volby, zbytkové Občanské hnutí umírá na neschopnost a intelektuálně zabarvenou bezmyšlenkovitost. Na Slovensku vyhrává podobně silný národní vůdce Vladimír Mečiar a Československo se musí z logiky věci rozdělit.

Na českém pódiu se tak objevil nový státník. Klaus má image vzdělaného anglosaského profesora, jasné recepty a jasný program. Lidé kolem Václava Havla si od té doby s sebou ponesou už navždy pocit ukradené moci. Nedochází jim ale, že neměli společnosti co nabídnout. Václav Klaus řekl první lidem, že je třeba se vrátit ke kapitalismu, k systému, kdy každý nese zodpovědnost hlavně sám za sebe a kde někteří lidé dosahují vyšších zisků, ale zároveň zařizují těm ostatním práci a příjmy. Probíhá něco jako celonárodní školení v parlamentní demokracii a v návratu k tržnímu hospodářství. Lidé věří, že jim to přinese blahobyt. Vidina luxusu se přibližuje. Demokracie se veze jaksi samopohybem.

5. obraz

Euforie z nových poměrů vrcholí. Probíhá kuponová privatizace, kdy má každý člověk šanci si uloupnout svůj kousek z národního majetku. Celá akce dostane masovou dynamiku tehdy, když Klausem protežovaný podnikatel Viktor Kožený, který úspěšně předstírá západní ekonomické vzdělání, rozehraje masívní kampaň svých „Harvardských fondů“ se sloganem „jistota desetinásobku“. Je to celé obraz neuvěřitelně provincionálních poměrů, kdy si jeden chytrý šíbr dá do znaku jméno respektované vysoké školy a nabídne lidem, že jim za jednu kupónovou knížku, do níž každý občan investoval tisíc korun, dá 10 tisíc. Fronty před jeho kancelářemi neměly konce. Přitom na jednu kupónovou knížku šlo celkem snadno vydělat při následném zhodnocení akcií od 30 do 150 tisíc korun. Viktor Kožený rozpumpoval český kapitalismus sázkou na jistotu.

Za kupónovou privatizací byla výrazná myšlenková činnost týmu Václava Klause, v němž zejména vynikal vizionář a ekonomický liberál Dušan Tříska. Smyslem kupónové privatizace bylo provést majetkovou transformaci ohromného množství státního majetku do soukromých rukou. Ekonomický tým zvažoval různé formy privatizace. Jeho lidé se rozhodli, že je třeba neprodávat většinu majetku zahraničním investorům, jakkoli značně liberalizovali podmínky pro jejich vstup. Chtěli, aby si „čeští lidé sáhli na velké peníze“. Kupónová privatizace byla jednou z metod, kterou se to podařilo. Šlo o zcela bezprecedentní proces, který je zřejmě přes veškeré problémy třeba hodnotit úspěšně. V týmu Václava Klause se ale tehdy objevovaly pragmatické myšlenky, které později přinesly obludné problémy. Byla to zejména idea „na pět minut zhasnout“. Sám Václav Klaus neustále vyzdvihoval pragmatismus a ekonomické myšlení nad všechno ostatní. Jeho lidé, jak to potvrzovali Jan Stráský a Martin Kocourek, přišli s fanatickou myšlenkou, že státní majetek je třeba dostat do soukromých rukou za každou cenu, a někdy provokativně říkali, že pro ekonomiku by bylo nejlepší, kdyby se „na pět minut zhaslo“, ti nejšikovnější by si v prostředí právního vakua rozkradli státní majetek a pak by se jelo dál v nových poměrech a podle nových pravidel. Klaus samozřejmě dnes tuto ideologii vehementně odmítá. Nikdo mu už ale neodpáře, že byl jejím hlavním inspirátorem. Klausovo prostředí se totiž natolik vymezovalo proti havlovskému barvotiskovému ideálu moralistní politiky pravdy a lásky, že se těmto lidem podařilo stvořit přesný opak: nadvládu pragmatismu a cynismu při budování kapitalismu.

6. obraz

Ve druhé polovině devadesátých let se začaly v Česku objevovat směšné figury prvních podnikatelů. Nosili barevná saka a veliké mobilní telefony. Někdejší veksláci, staří nomenklaturní komunisté a mezi nimi čerství absolventi vysokých škol, kteří se dostali k příležitostem. Společenskou atmosféru ovládla televize NOVA, která svým způsobem zformulovala novou státní ideologii individuálního úspěchu do kultu slávy, luxusu a zábavy.

Spolu s tím se však objevily i první trhliny na zářné cestě budování kapitalismu. Někteří lidé postupně poznávali, že se jich nové naděje týkají méně než těch druhých. Objevovaly se první privatizační podvody. Prostředí polostátních bank vedlo k úvěrovým machinacím obřího rozměru. Formálně zprivatizované podniky se stávaly příležitostí pro vytunelování a likvidaci. Ukázalo se, že nový systém volného trhu není dostatečně zajištěný odpovídající legislativou. Idealistické demokraty v nových politických stranách začali vytlačovat pragmatičtí „političtí podnikatelé“, kteří pouze zhodnocovali kontakty a žili z provizí. To je pro budoucnost liberální demokracie v Česku klíčový, a bohužel fatální pojem. Klausova vláda padla po odhalení (zcela nepochybně účelovém) podvodů ve financování ODS. Do stranické pokladny tak třeba přispěl mrtvý maďarský občan Lajos Bács. Velikost myšlenky obnovy kapitalismu se začala hroutit, z čehož měl radost moci zbavený prezident Václav Havel. Ale zase jen dočasně, protože jeho lidé opět neměli společnosti co nabídnout. Místo nich nastoupily vlády ČSSD, nejprve na základě opoziční smlouvy s ODS, což připomínalo politický kartel. Vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse kupodivu pokračovaly v budování kapitalismu, jen metodami méně transparentními a s obnovenou socialistickou rétorikou. Jiný kurs než rozvoj tržního hospodářství byl totiž beztak nemyslitelný.

BOHUMIL DOLEŽAL: Šperky paní Nagyové a proč se nemá spravedlnost měnit v lynč

Komentáře

7. obraz

Člověk by předpokládal, že zatímco pravicová ODS podporovala podnikatele, tak levicová ČSSD bude podporovat třeba především dělníky či prosté řemeslníky. Nakonec se ukázalo, že opak je pravdou. ČSSD se zvláštním způsobem zapsala do dějin budování kapitalismu v Čechách. Jména jako Andrej Babiš, Tomáš Chrenek či Martin Roman souvisejí svým vlivem právě s vládou ČSSD. Nikdo z nich není černobílou postavou. Jsou za nimi fungující a zdravé firmy a zároveň i velmi problematické akce. Během vlády ČSSD však především došlo k obrovskému nárůstu moci budoucích oligarchů. Andrej Babiš a Tomáš Chrenek se zejména soustředili na řízení Stanislava Grosse, který umožnil skokový nárůst jejich moci. Z obyčejného železničáře se tak bývalý premiér ČSSD stal milionářem. Co z toho dnes těžce nemocný Gross má, je otázkou. Vladimír Špidla dosadil do pozice šéfa největší a nejziskovější státní firmy ČEZ úspěšného šéfa plzeňské škodovky Martina Romana. Tím z něj udělal nejmocnějšího manažera v České republice, který se výrazně podílel na financování politických stran. Ta věc by sama o sobě nebyla tak nebezpečná, kdyby se nejednalo o státní firmu, kdy každý finanční příspěvek může být vnímán jako výpalné. Udržíme tě ve funkci, když budeš sypat. Tento systém nevymyslel ze dne na den jeden člověk, jeden manažer nebo jeden politik. Je to systém, který se vyvinul z vekslácké kultury, která během devadesátých let kontaminovala českou politiku a narostla do obludných rozměrů.

8. obraz

Nástup kmotrů byl završením budování veksláckého kapitalismu v České republice. Je tragikomické, že ve větším měřítku nástup takzvaných kmotrů souvisí s idealistickým projektem samosprávných krajů, který kdysi prosazovali liberální intelektuálové z Občanské demokratické aliance. Nedošlo jim, že zřízení krajských rozpočtů spravovaných místními politiky spolu se systémem evropských dotací zavedou nový systém kravských cecíků, na něž se jako na zdroj slaďoučkého mlíčka nabalí místní mafie, zájmové a nátlakové skupiny, bývalí veksláci, místní komunističtí bossové a vůbec všichni šikovní Češi, kteří si umějí bez práce sáhnout na velké peníze. Na celostátní úrovni nalezl systém politického podnikání svůj symbol v osobě Marka Dalíka, osobního přítele předsedy vlády Mirka Topolánka, jinak playboye, který se proslavil ohromnou spotřebou blondýn. Marek Dalík ovšem navázal na systém svého učitele Miroslava Šloufa, přítele Miloše Zemana a někdejšího funkcionáře KSČ. Oba, Šlouf i Dalík, vydělali na propojování byznysu a politiky. Dalík svého nadšeného kamaráda Mirka Topolánka, jenž byl jinak jasnozřivým politikem s pevným přesvědčením o západním směřování země, těžce poškodil svoji vášní pro intriky, kšefty a luxusní auta. Pražský primátor Pavel Bém si v téže době opatřil svého patrona v osobě Romana Janouška. Ten, jakožto bývalý vekslák, dovedl veksláckou kulturu k dokonalosti zařizováním nejrůznějších luxusních propriet.

Nadešel čas pánských hodinek za dvě stě tisíc. Pražští radní začali jezdit v autech značky Porsche a Lamborghini a nosili boty z krokodýlí kůže. Doba, kdy se o personálních rozhodnutích v hlavním městě Praze rozhodovalo v kavárně Savoy nad lahví šampaňského už v deset ráno. Doba, kdy bylo opravdu skvělé předělávat ornou půdu na stavební parcely a při každé veřejné stavbě odvést dvacet procent nákladů na spřátelené firmy. Lidé o nástupu moci politických podnikatelů dobře věděli, začali jejich moc zaměňovat se samotným systémem kapitalismu. V lidech se tehdy pomalu, ale jistě začala vařit krev. A do Pařížské ulice chodila stále více nakupovat nová buržoazie východního střihu.

9. obraz

Od počátku nového století je již jasné, že klíčovým problémem české společnosti je silná komunistická strana, která soupeří s Českou stranou sociálně demokratickou o levicové voliče. Souboj na levici vede ČSSD k tomu, že verbálně zpochybňuje samu podstatu liberálního režimu a je občas ještě komunističtější než víceméně stalinská KSČM. Je totiž českým specifikem, že zdejší levice je navzdory českým demokratickým tradicím naprostým mentálním reziduem sovětské éry. Česká levice je nesmyslně antiněmecká, vlastizrádně proruská, ostře etatistická. A navíc velmi agresívní. Z KSČM a ČSSD se line společností fenomén, který posléze sociologové nazývají tekutým hněvem. Hněv se týká každého „nepřítele lidu“: zbohatlíků, Cikánů, Němců, církve. Je to ohromný arzenál pro populistické politiky. Občanské strany této rétorice téměř neumějí čelit. Především proto, že mají problém se soustředit na cokoli jiného než na pohled do svých vlastních koryt. Tím ztrácejí schopnosti politického a ideového souboje. Proto i na pravé části politického spektra se objevují nové síly, které si píší na své transparenty boj s korupcí. Věci veřejné se dostaly do sněmovny a také do vlády. Byly však celkem brzy demaskovány jako podnikatelský projekt. V jednom z dokumentů jejich šéfa Víta Bárty se hovoří o přípustné provizi 10 procent z každé veřejné zakázky.

10. obraz

S nástupem Petra Nečase do pozice premiéra se nejprve zdálo, že je zachráněno základní směřování České republiky k liberální demokracii. Nečasovu vládu však poznamenaly korupční skandály některých ministrů a setrvalý boj mezi koaličními stranami. Vláda úspěšně usilovala o snížení nárůstu veřejného dluhu a snažila se všemožně zabránit pádu do dluhové pasti. To se jí víceméně podařilo, ale bez potlesku veřejnosti. V roce 2011 vláda sdělila lidem, že konsolidaci veřejných financí nelze za stále probíhající světové krize zvládnout bez zvýšení daní a razantního spoření. Strach veřejnosti o úspory a budoucnost způsobil masívní snížení domácí spotřeby a prohloubil ekonomickou recesi. To spolu s rostoucím protikorupčním hnutím vedlo ke strmému nárůstu tekutého hněvu veřejnosti.

Zatímco probíhá tento kritický vývoj, odehrává se v osobním životě předsedy vlády citové drama. Introvertní premiér, který od rána do večera čelí ohromnému tlaku oponentů na celé politické scéně včetně vlastní strany, se opírá o osobu své ředitelky sekretariátu. Klepy, že Jana Nagyová je jeho milenkou, se později ukáží jako pravdivé. To zpětně dodává na zajímavosti i absurdním zvěstem, že Nagyová byla nejmocnější ženou ve státě, jež rozhodovala o tom, s kým se bude jednat. Tím jsou především myšleni byznysmeni. Jana Nagyová udržuje mimo jiné i kontakty s lidmi z mafiánského polosvěta napojeného na ODS. Na otázku, proč se musí bavit s Ivem Rittigem, klíčovým politickým podnikatelem, odpovídá: „Petr přece musí vědět, co se děje.“ A zároveň má od té doby stále hezčí kabelky. Jakkoli je nejasné, jaké konkrétní zakázky by mohla ovlivnit, čistě díky své mediální zajímavosti a marnivosti se stává terčem lidové nenávisti. Dlužno říci, že omylem, ale na základě povrchně přitažlivých příznaků. Ty zcela překryjí skutečnost, že Petr Nečas byl zřejmě nejodvážnějším bojovníkem proti mafiánským strukturám. A na to, že jeho průlomovému projevu v bavorském parlamentu tleskali němečtí poslanci ve stoje, si už u nás skoro nikdo nevzpomene.

11. obraz

V roce 2013 přichází zlom. Zavedení přímé volby prezidenta vede ve společnosti, která je frustrovaná z vývoje kapitalismu, k volbě Miloše Zemana. Zeman reprezentuje socialistickou mentalitu a frustrovaný levicový venkov, jenž nenávidí bohatou Prahu. Protikorupční hnutí však pokračuje i po volbě prezidenta v úspěšném tažení. Zvláštní roli sehrávají miliardáři, mimo jiné i Andrej Babiš. Ten si začíná platit stále širší portfolio celebrit a protikorupčních aktivistů. Ve vybičované hysterii začíná splývat vládní politik s obrazem korupčníka. Do toho přichází bomba: Policejní jednotka specializovaná pro boj s organizovaným zločinem pořádá pod kontrolou olomouckého státního zástupce razii v několika úřadech a bytech. Razie probíhá i na samotném Úřadu vlády. Následná tisková konference představitelů policie a justice odkrývá „rozsáhlou korupční aktivitu“, v jejímž čele prý stojí Jana Nagyová. Tu policie odvede v řetězech do vyšetřovací cely.

Je to pastva pro média, neboť Jana Nagyová vypadá – aniž to sama ví a aniž by to mělo oporu v realitě – jako symbol nové nemorální buržoazie. Veřejnost se tudíž raduje, korupční režim je zničen, vláda padla, prezident si najmenoval podle svého gusta a bez souhlasu Parlamentu vlastní vládu. Lidé mají pocit, že se v době Nečasovy vlády děly tak strašné věci, že všechny metody léčby, jež ordinuje autoritářsky založený prezident, jsou přijatelné. Miliardář Andrej Babiš kupuje v této době dva klíčové politické deníky a rozbíhá se svým hnutím ANO politickou kampaň, jejímž hlavním mottem je protikorupční boj a zúčtování s polistopadovým režimem. Postupně mu začíná podléhat novinářská scéna, která téměř zcela rezignuje na principy demokratické žurnalistiky. Budování kapitalismu vrcholí ustavením monopolní moci, přesně podle učebnice marxismu.

12. obraz

Veřejnost se raduje, že je korupce poražena. Ve volbách všechny tradiční demokratické strany utrpěly porážku včetně nejsilnější ČSSD, která obdrží o deset procent hlasů méně než očekávala. ODS je na hranici existence. Vítězí nesystémová a populistická hnutí: ANO Andreje Babiše, který zmanipuloval český tisk a nasypal do kampaně bezkonkurenčně největší sumu peněz, a dále soft rasistické hnutí Tomia Okamury.

Policie se po devíti měsících neúspěšného vyšetřování původně „největší korupční aféry“ uchyluje k nesystémovým krokům. Nechává zveřejnit, že Jana Nagyová nakupila luxusní zboží za dobrých deset miliónů korun. Aniž proto měla vysvětlení či důkaz o tom, že by se jednalo o korupční příjmy, za něž by existovaly nějaké protislužby. Na ministerstvo financí vstupuje majitel gigantu Agrofert Andrej Babiš, mediální magnát, který zosobňuje kolosální konflikt zájmů a monopolizaci moci. Kapitalismus v marxistické podobě je vybudován. Bohužel jiný, než jsme si my, příznivci liberální demokracie, představovali.

Závěr:

Tento text chce ve dvanácti obrazech popsat scénu, na níž se odehrává mysteriózní inscenace kauzy Jany Nagyové. Je to dost možná podobný případ, jako byla slavná hilsneriáda, při níž lidový antisemitismus dotlačil justici k uvěznění židovského mladíka nevalné úrovně za vraždu, která původně byla označována za rituální. Hilsner nic neudělal, ale lidová poptávka byla prostě taková, že bylo nutné ho zavřít.

Chybou české cesty ke kapitalismu je zjevně to, že nebyla opřena o skutečné demokratické ideály, o morální étos, jenž provázel budování první republiky. Budovali jsme vekslácký kapitalismus a podle toho to tu vypadá. Ať už Jana Nagyová spáchala cokoli, skutečná podstata politického převratu v minulém roce má kořeny jinde. V tom, že Češi budovali kapitalismus přesně podle Karla Marxe. Včetně obrázků nenažraných zbohatlíků, demonstrace luxusu, a tudíž i včetně lidového hněvu a třídní nenávisti. Budování demokracie by vypadalo jinak. Opíralo by se o víru ve svobodu a civilizační vzestup národa, o vysokou kulturu podnikatelské elity a o hluboce sdílenou státní myšlenku v soudržné společnosti.