Před 65 lety vzniklo NATO: Aliance, která bude možná ještě moc potřeba
Čtvrtého dubna 1949 vznikla podpisem Washingtonské smlouvy Organizace Severoatlantické smlouvy, zkráceně NATO, známá též jako Severoatlantická smlouva nebo aliance.
Její poslání shrnul výstižně její první generální tajemník lord Ismay: „Udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo Evropu a Německo při zemi.“ K původním zakládajícím členům (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, USA a Velká Británie) přibylo v roce 1952 Řecko a Turecko a v květnu 1955 na základě Pařížských smluv Spolková republika Německo, jejíž Bundeswehr, v němž sloužilo mnoho bývalých generálů a důstojníků Wehrmachtu s neocenitelnými bojovými zkušenostmi z druhé světové války, se záhy stal jednou z nejpočetnějších, a především nejkvalitnějších armád Aliance.
Poté, co SSSR koncem padesátých let dosáhl schopnosti zasáhnout území Spojených států, začala NATO zmítat doktrinální krize, jelikož evropští spojenci se obávali, že v případě eskalace napětí USA neriskují vlastní bezpečnost v zájmu jejich vlastní. Určité neshody existovaly i mezi jednotlivými členy. Francouzský prezident generál Charles de Gaulle nelibě nesl úlohu USA coby hegemona, a proto v roce 1966 vyčlenil francouzské jednotky z integrovaného velení Aliance.
Roku 1967 členské státy NATO přijaly doktrínu pružné odvety a současně prováděly politiku uvolňování napětí mezi Aliancí a státy Varšavské smlouvy, a tudíž proti okupaci Československa v srpnu 1968 nehnuly prstem stejně jako o dvanáct let předtím proti potlačení maďarského protikomunistického povstání.
Čtrnáctého srpna 1974 z integrovaného velení vystoupilo Řecko na protest proti postoji NATO k řešení kyperské krize, kdy ostrov okupovala další členské země Aliance (a odvěký nepřítel Řecka) – Turecko, disponující po USA druhými nejpočetnějšími ozbrojenými silami v NATO. V roce 1980 do něj však opět vstoupilo.
V roce 1982, po úmrtí generalissima Franka, vstoupilo do NATO Španělsko. Na londýnské schůzce roku 1990 státy NATO upustily od doktríny pružné odvety a SSSR už neuváděly jako úhlavního protivníka Aliance. Vzhledem k rozpadu SSSR a úsilí bývalých členů Varšavské smlouvy o vstup do NATO iniciovali Američané roku 1994 projekt Partnerství pro mír.
Z postsocialistických států se jako první staly 12. března 1999 novými členy Aliance Česká republika, Maďarsko a Polsko. Devětadvacátého března 2004, tedy před deseti lety, došlo k největší vlně rozšiřování v dějinách NATO, kdy do něj současně vstoupilo Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. V dubnu 2009 se přidala Albánie a Chorvatsko. Nyní má tedy 28 členů a podílí se asi 70 % na celosvětových vojenských výdajích.
Rozšiřování NATO nesla obzvlášť nelibě Moskva, které se nelíbí, jak se na jejích hranicích objevují noví členové Aliance. Za Juščenkova prezidentování projevovala navíc zájem o členství také Ukrajina a za Saakašviliho Gruzie, nyní i Moldavsko a určitý zájem naznačuje dosud neutrální Finsko a Švédsko.
Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z roku 1990, jež prošla dalšími modifikacemi, výrazně snížila stavy vojáků i výzbroje. Většina členských států NATO ani zdaleka nedosahuje povolených limitů. Jenže to, co se Rusku – ne zcela nepochopitelně – zdálo jako hrozba, se může přeměnit ve zranitelné místo Aliance. Některé jeho armády totiž postrádají nadzvukové letectvo, raketové, a dokonce i tankové vojsko. Island, výší hrubého domácího produktu na hlavu jedna z nejbohatších zemí světa, kromě několika hlídkových člunů neudržuje vůbec žádnou armádu. Pobaltí, nalézající se v těsné blízkosti Ruska, si nechává střežit vzdušný prostor, jelikož samo nemá čím. Další státy, včetně České republiky, neplní závazek vydávat na obranu aspoň dvě procenta HDP. V případě prudkého vyhrocení mezinárodní situace by se tak, nediplomaticky řečeno, někteří členové stali spíše přítěží, navíc krajně obtížně hájitelnou, nežli reálným přínosem. Ruský zábor Krymu potvrdil, že NATO své místo ve světě pouhým zánikem Varšavské smlouvy neztratilo. Napjatá situace v ruskojazyčných oblastech Ukrajiny, jež vydala poloostrov Krym i celé válečné loďstvo prakticky bez výstřelu, svědčí o tom, že Aliance neřekla své poslední slovo. Lotyšsko a Estonsko, kde žije stejně jako na Ukrajině početná ruská menšina, si dnes za své členství musí blahořečit.
