Ukazuje se, že možná až čtyři procenta odsouzených k smrti v USA jsou nevinní lidé
Více než 4 procenta vězňů odsouzených k smrti ve Spojených státech jsou zřejmě nevinní, tvrdí studie zveřejněná v USA v pondělí. Přesto má trest smrti nadále své přesvědčené stoupence.
To, co vědci nazývají " konzervativní odhad " o počtu neprávem odsouzených vězňů v celách smrti je více než dvojnásobek obžalovaných, kteří byli během tří desetiletí očištěni. To znamená, že za mřížemi strádají nevinní lidé. "Velká většina nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, nebyla nikdy identifikována a osvobozena , " řekl Samuel Gross, vedoucí autor studie "Rate of False Conviction of Criminal Defendants Who Are Sentenced to Death" a profesor University of Michigan Law School, ve svém prohlášení. Referuje o tom The Huffington Post.
Čtyři autoři zhodnotili výsledky z 7 482 rozsudků smrti vynesených v letech 1973 až 2004. Z této skupiny bylo ospravedlněno 117 lidí, tedy 1,6 procenta. Postupem doby a s dostatkem času a dalších poznatků došli autoři k závěru, že minimálně 4,1 procenta z vězňů by mohlo být zproštěno viny. Během dalších tří let by to bylo více než 200 dalších vězňů. K tomuto číslu došli pomocí takzvané analýzy přežití, což je statistický nástroj běžně používaný v medicíně pro vyhodnocení účinnosti nových léčebných postupů. „Tato působivá studie poukazuje na závažné chyby v našem používání trestu smrti, " řekl Richard Dieter, výkonný ředitel Death Penalty Information Center poté, co viděl zprávu. „Problém neviny je mnohem horší, než se myslelo.“ Hlavním důvodem, proč všichni neprávem odsouzení nebyli popraveni, je v tom, že vyhráli odvolání a trest jim byl změněn na doživotní trest.
Už je tolik nehájí…
Od roku 1973 do roku 2004 více než 35 procent odsouzených z cely smrti bylo ušetřeno hrdelního trestu, ale zůstali uvězněni, říká studie. Poté se už o prokázání jejich neviny neusiluje tak intenzivně. Kdyby měli i poté stejný druh obhajoby jako měli ohledně trestu smrti, počet osvobozených by ještě narostl.
Už sám článek na toto téma vyvolal debatu. Jedna čtenářka konstatuje, že to je argument proti trestu smrti, další čtenář říká, že ale těch 96 procent lidí bylo odsouzeno právem a že mu čtrnáct z patnácti přijde jako dobré číslo. Další mu připomínají, že je to dobré číslo do doby, pokud on není tím patnáctým. Také se v debatě připomíná výrok republikánského guvernér Texasu Ricka Perryho, kterého se novinář Brian Williams před třemi lety zeptal na problém omylu při trestu smrti. Perry v tom má ale jasno: „Ne, pane, nikdy jsem s tím nezápasil. Stát Texas má v této věci velmi promyšlený a jasný proces. Když někdo spáchá nejohavnější zločiny proti našim občanům, dostane se mu spravedlivého slyšení, odvolacího procesu a případ může jít až k Nejvyššímu soudu Spojených států, pokud to je nutné. V Texasu, když přijdete do našeho státu a zabijete jedno z našich dětí, nebo policistu, nebo jste zapojeni do jiné trestné činností a zabijete jednoho z našich občanů, budete čelit konečné spravedlnosti státu Texas, a to znamená, že budete popraven.“
Praxe kulhá
Vadou na kráse je to, že tento systém zřejmě nefunguje. Hned následující rok po Perryho sebevědomém výroku deník The Guardian upozornil na justiční omyl, při kterém v americkém Texasu v roce 1989 asi popravili nevinného člověka. Podle odborníků z americké Columbijské univerzity si vyšetřovatelé spletli nevinného Carlose DeLunu s kriminálníkem Carlosem Hernandezem, který zavraždil prodavačku na benzinové pumpě. Trest smrti ale dostal DeLuna.
Profesor práva James Liebman společně s dvanácti studenty analyzoval případ od roku 2004. Podle něj popravili nevinného. Vychází z výpovědí svědků, důkazů a fotografií z místa činu. DeLunu zadrželi policisté v únoru 1983 pro podezření z vraždy Wandy Lopezové, která pracovala na benzinové pumpě. Vrah ji bodl dlouhým řeznickým nožem, žena vykrvácela. DeLuna tvrdil, že je nevinný a jako pachatele přitom označil Hernandeze. Prý ho viděl, jak se s obětí pere, z místa ale utekl, protože se bál, že ho policie s případem spojí. To se také stalo, prokuratura přitom tvrdila, že Hernandeze si DeLuna vymyslel.
Policie při vyšetřování případu několikrát pochybila. Muž, který měl DeLunu usvědčit, později přiznal, že mu dělá potíže rozeznat Hispánce od sebe. Policisté na místě činu neodebrali žádné vzorky krve. Krev oběti přitom byla na zdech až do výšky jednoho metru. Na DeLunově oblečení se ale nenašla ani kapka krve. Po letech dokázali právníci z Columbijské univerzity, že Hernandez skutečně existoval. Žil ve stejném městě jako DeLuna a měl časté konflikty se zákonem. Ve vězení byl ale minimálně, což Liebmanův tým vysvětluje tím, že byl zřejmě policejním informátorem. Hernandez se tím, že Lopezovou zabil, dokonce vychloubal. V roce 1989, jen pár měsíců před DeLunovou popravou, byl Hernandez odsouzen k deseti letům vězení za pokus o vraždu Diny Ybanezové, kterou rovněž napadl nožem. Ani tento případ si ale nikdo nespojil s tím, za který byl odsouzen De Luna.
Dá se očekávat, že rozvoj vyšetřovacích metod (velký pokrok znamenala analýza DNA, která už pomohla několika lidem na svobodu) přinese další možnosti obhajoby. Bohužel možná dodatečně odhalíme, kolik lidí bylo popraveno neprávem. To je pro společnost někdy tísnivější zjištění, než že padouši běhají neusvědčeni na svobodě.
My problém trestu smrti, stejně jako celá Unie, řešit nemusíme. Což ještě neznamená, že v našich vězeních možná také s vysokými tresty nesedí nevinní.
