Ministr školství: doma si děti na druhém stupni učit nebudete
Domácí výuku u dětí na druhém stupni nepovolím, rozhodl se ministr školství Marcel Chládek. Původně se měla rozběhnout už v příštím školním roce.
Ministr školství se do toho dal rázně a domácí školu na druhém stupni nechce. „Rozhodl jsem se toto vzdělávání nepodpořit. Pokud to rodiče chtějí, ať si klidně dítě vzdělávají doma během prvních pěti let, pak ale budou muset žáci do školy. Protože zjistit po devíti letech domácího vyučování, že je dítě naprosto nepřipravené, je příliš pozdě. To už je zničený život,“ vysvětluje motivaci pro své rozhodnutí Chládek. „Škola plní nejen funkci vzdělávací, ale i socializační,“ tvrdí ještě ministr.
Podle Jaroslavy Simonové z Asociace pro domácí vzdělávání je to chyba. Domácí vyučování se podle ní osvědčilo. A to na obou stupních. Podle statistiky, kterou zveřejnil Národní ústav pro vzděláván, se předloni zúčastnilo pokusného ověřování domácího vzdělávání 102 žáků, z toho 65 prospělo s vyznamenáním a 37 prospělo. Nepropadlo ani jedno dítě vzdělávající se doma.
Celkem se jedná o věc, která se týká jen naprosté menšiny lidí. Doma by se vzdělávalo maximálně několik set dětí. Motivy, proč se rodiče rozhodnou pro tuto volbu mohou být pochopitelně různé. Budou určitě i takoví, kteří dítě nepošlou do školy kvůli svým názorům a hodnotovým představám a pokusí se ho tak co nejdéle izolovat od zlého světa, třeba příslušníci nějaké sekty. Jiní soudí, že se dítěti mohou věnovat plně celou dobu, zatímco ve škole na něj připadne od učitele jen několik minut. Navíc mu ušetří dobu nutnou k dopravě do školy a mohou tak odstranit trauma s brzkým vstáváním. Přiznejme si, že se u nás začíná učit skutečně dost brzo ráno. Dospělí sami nejsou v tu hodinu ještě všichni při smyslech.
Kvalita se dá zajistit
Pokud jde o kvalitu domácí školy, tu přece po půl roce škola zkoumá otestováním dítěte. Výuka doma na druhém stupni měla mít také své podmínky, aspoň jeden z rodičů měl mít vyšší odborné nebo bakalářské vzdělání. Řeči o zkaženém životě nejsou na místě, jsou možnosti, jak se dá pokrok dítěte průběžně zjišťovat.
Podstatné ale je, že žijeme ve svobodné společnosti. Dítě se má vzdělávat, ale není majetek státu. Stát má ostatně sám máslo na hlavě, nezvládá reagovat ani na momentální vlnu menšího babyboomu, nezajistil ani kvalifikované učitele na školách.
Chodit do školy má pro děti samozřejmě přínos, být mezi vrstevníky je zábavnější, než trčet pořád doma s rodiči. To je ale něco, co by si rodina měla rozhodnout sama. Státní zásahy jsou tu poněkud zbytečné. Už tak je stát rozlezlý všude možně a mohl by si dát trochu pohov.
