Mnohé důsledky 1. světové války zažíváme i dnes, po sto letech od jejího vypuknutí

Bývalý president Václav Klaus zahájil besedu slovy, že první světová válka je zcela mimořádnou událostí, z jejíchž důsledků žijeme dodnes, a proto je třeba se o ní bavit.

Jiří Weigl, první z řečníků, začal pak postřehem, že každý rok v květnu se účastní pietních aktů u příležitosti konce druhé světové války a že vždy ho zaráží, že počet věnců a počet akcí, které se k tomuto výročím vážou, jsou nesrovnatelné. Jako bychom na první světovou válku, ve které padlo na sto tisíc Čechů, hleděli jen skrze švejkovskou karikaturu.

Tuto “velkou válku” vidí jako civilizační předěl, který otřásl hodnotami stale svobodnější občanské společnosti. První světová válka otevřela stavidla moderní totality a společenského násilí. Jejím důsledkem je například úpadek dominantního mocenského postavení našeho kontinentu. Němci rozložili střední Evropu, Rusko ovládla socialistická sekta bolševiků a vítězná Francie vykrvácela na frontách. Německo bylo totálně poraženo až po druhé světové válce, poučilo se a stalo se spolehlivým partnerem pro nový skromnější koncert velmocí – Evropskou Unii.

Kořeny evropské integrace tedy hledejme už v 1. světové válce a v evropském a především francouzském traumatu z ní. Vznik války a její začátek je výsledkem automatismu spojeneckých smluv mezi státy v rámci proti sobě stojících bloků a faktoru mobilizace vojsk. Ve spuštění válečného mechanizmu sehrály svou úlohu i generální štáby a jejich vojensko-technické kalkulace. Německo počítalo s bleskovou válkou, ale nic takového nevyšlo a válčilo se na mnoha frontách.

Vypuknutí války zpočátku provázelo nadšení u významné části humanitní inteligence, která odsuzovala poklidnou a stabilní kapitalistickou měšťanskou společnost a její pevný řád, jakoby nejdelší mír byl na překážku. Pnutí války brali intelektuálové jako příležitost konečně zbourat shnilý měšťanský svět a chtěli zažít vzrušení, hrdinské činy, život, který by dával zdánlivě smysl. V tom se velmi zmýlili. Odmítnutí minulosti otevřelo prostor vlně radikalismu inspirovaného bolševismem a jeho zdánlivými protipóly - fašismem a nacismem.

Podíváme-li se na dnešní Evropu a svět stoletou optikou roku 1914, vidíme Evropu vedenou bezkonkurenčně silným Německem a na Německu závislou střední Evropu. Vidíme Balkán stále v částečném chaosu, rozkladu i sporech a vidíme Rusko zatlačené na východ zápasící o udržení alespoň nějakého vlivu na Ukrajině. Vidíme sílící Turecko jako regionální velmoc, arabský svět v úplném rozkladu a silný Izrael. Nám může být útěchou, že v tomto stále obtížném světě máme šanci obstát jako nezpochybnitelný státní národní útvar, což je vítězstvím, které nám první světová válka přinesla. Měli bychom ho hájit a obhájit. To byly myšlenky Jiřího Weigla.

Jan Eichler z Ústavu mezinárodních vztahů, položil na začátek otázku: Proč vlastně válka vypukla? Velkou příčinu vidí v první evropské bipolaritě 20. století., kterou bylo rozdělení Evropy na Trojspolek a Trojdohodu. První tvořily nespokojené státy se stávajícím mezinárodním uspořádáním a zejména pak se svým postavením v tomto uspořádání. Na druhé straně byla “Dohoda” jako sdružení takzvaných statutárních mocností, které byly spokojené se statem quo, a nechtěly zásadní změny.

Zatímco Německo šlo prudce dopředu, na druhé straně stála zneklidněná Velká Británie a ukřivděná Francie. I dnes jsou revizionistické státy vydávány za bezpečnostní hrozbu. Znovu se maluje obraz nepřítele, což může vést k sebenaplňujícímu se proroctví. Před vypuknutím války měla Evropa nadbytek politiků, ale nedostatek státníků. Zde znovu položil pan Eichler otázku: Máme dnes dostatek státníků? Evropská unie má hodně politiků, ale málo státníků. Za problém uvádí i evropské generality, které jak v minulosti, tak i dnes připravují státy na rychlé útoky a nikoliv na obranu. Příčiny vypuknutí první světové války vidí v militarismu, kdy například německý císař chodil zásadně v uniformě a v navalismu, v závodech ve zbrojení, v námořním vyzbrojování.

Další řečník, Ladislav Tajovský, pohlédl na první světovou válku jako na ekonomický fenomén, první svého druhu. Byl to evropský konflikt, ve kterém ale zvítězily mimoevropské mocnosti. Výsledkem žijeme dodnes. S první světovou válkou začíná marginalizace Evropy v ekonomických i politických vztazích v mezinárodním měřítku. Proces této marginalizace nebyl podle něj dodnes zakončen.

Z hlediska hospodářských dějin je první světová válka klíčovým mezníkem. První světovou válkou končí století hospodářského růstu, růstu, který neměl a nemá obdoby. Byl tu obrovský vzestup mezinárodního obchodu, což byl klíčový tahoun hospodářského růstu. První světová válka započala i dezintegraci – klesla životní úroveň, došlo k zpomalení hospodářského růstu a byly vystavěny obrovské celní bariéry mezi jednotlivými zeměmi. Došlo k rozkladu mezinárodního měnového systému – zlatého standardu. Důsledkem této války je obrovské zadlužení zemí, vysoká míra inflace asi ve výši 200 procent, která neměla obdoby a velké zvýšení daní. Například v roce 1913 byla v Americe daň z příjmu jen dvě procenta u nejbohatších lidí - nejdřív 2 procenta, pak 7 procent, potom dosahla až 72 procent příjmu. Po válce daně samozřejmě prudce klesnou, ale už jen na 25 procent. Tomuhle se říká efekt západky. První světová válka je taky první zkušeností s centrální bankou, která v Americe vznikla v roce 1913.

Poslední řečník, Stanislav Balík,se zaměřil na proměnu idejí a duchovního světa, který přinesla první světová válka. Na západě mluví především o fenoménu ztracené generace, který vnímáme především z kultury. My ztracenou generaci nemáme, protože jsme budovali nový stát. Velká válka přináší odklon především od náboženství. Lidé přestali věřit v člověka, jakožto obraz Boží, když viděli, čeho všeho je člověk schopen. Lidé přestali věřit v Boha. Měli totiž pocit, že Bůh nefunguje, tak jak mysleli, že by fungovat mohl. Přestože se k němu modlili, válka pokračovala dál. Byl tu tedy prázdný prostor, který vyplnil kulturní marxismus, který vládne dodnes. Cílem kulturního marxismu bylo zničit instituci rodiny. Tato kulturní válka je už dnes válku stoletou. A je otázkou, jestli ještě stále trvá, nebo jestli ji už marxisté nevyhráli.

Řečníci se pak shodli, že dodnes žijeme v důsledcích první světové války. Málo přitom vzpomínáme na Čechy, kteří umírali na straně Rakouska. A zastánci hodnot platných před první světovou válkou jsou izolovaní bojovníci připomínající japonské vojáky, kteří nechtěli ani 50 let po prohrané druhé světové válce, uznat svoji porážku.

DUŠAN ŠRÁMEK: Naprosto zoufalá situace na ministerstvu spravedlnosti: Kdo je větší korupčník?

Komentáře