Další čeští hrdinové zemřeli v Afghánistánu. Naší veřejnost to většinou nezajímá

Reflex už v roce 2011 přinesl velkou reportáž o našich vojácích v Afghánistánu. Situace a postavení českých vojáků se ale od té doby vůbec nezměnila. Podívejte se na reportáž o našich hrdinech, na které se doma zcela nepochopitelně pořád zapomíná. Zde je vzpomínaná reportáž:

Devon Harris. Christopher Stark. Jonathan Villanuva. Jména a fotografie amerických vojáků na Wall of Heroes (Zdi hrdinů) „zdobí“ základnu spojeneckých sil v provincii Wardak. Mezi nimi nacházím i jméno ROBERT VYROUBAL (24. 1. 1980 až 31. 5. 2011). Jeden z českých hrdinů války v Afghánistánu.

Jen několik stovek metrů pod základnou umístěnou na kopci, kde slouží také nadpraporčík Blažek, se vine nejdůležitější afghánská silnice spojující metropoli Kábul se strategickým centrem jihu, městem Kandahár. Něco jako naše D1. Z dálky jsou vidět v kamenité vyprahlé krajině i zelené stromy. „Rostou na nich slavná wardacká jablíčka. Prý chuťově výborná,“ vysvětluje teď už s úsměvem Blažek. To je tak ale vše, co zde připomíná obyčejný život.

Na základně Shank, v afghánské provincii Lógar, visí zase na nástěnce několik bílých papírů, které zde připnul kaplan českého rekonstrukčního týmu. Ten zde pomáhá našim civilistům budovat v okolí pro místní obyvatele studny, školy, různá zařízení pro rolníky či cvičí afghánské vojáky a policisty. Ani všudypřítomný písek a prach nedokázaly zakrýt výmluvná slova na papíru, jenž zve na bohoslužby (konají se vždy v pátek v 9.00 a v neděli v 17.00) v malé kapli svatého archanděla Michaela. „Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky!“ Na konci je malý vyzývavý dodatek: „A nezlobte!“

Nezlobit? Ve válce, která trvá od teroristických útoků na Ameriku, přesně deset let? Bývalý prezident George W. Bush ji pod názvem Trvalá svoboda společně se spojenci z desítek zemí zahájil v odvetě za atentáty 7. října 2001. V různých jednotkách a na různých místech Afghánistánu se jí účastní i příslušníci české armády. Přestože nasazují své životy a působí v těžkých podmínkách, naše veřejnost i část politické reprezentace (exprezident a vrchní velitel ozbrojených sil Václav Klaus nikdy naše jednotky v Afghánistánu nenavštívil) je v podstatě ignoruje. Nezaslouženě.

Čeští hrdinové

Kromě Roberta Vyroubala zahynulo zatím v Afghánistánu i dalších osm českých vojáků (upravený stav k dnešnímu dni – poznámka redakce). Rotný Nikolaj Martynov v květnu 2007, když se na něj sesula lavina kamení. V březnu 2008 příslušník speciálních sil vojenské policie Milan Štěrba, jehož zabil sebevražedný atentátník. Či praporčík Radim Vaculík v dubnu 2008 při výbuchu nastražené nálože. Bylo jim 28, 35 a 29 let. Vzpomene si, kromě jejich blízkých, dnes ještě někdo na ně? Bohužel ne a to je chyba.

Také v první linii

„Našich vojáků si zde jak místní lidé, tak americké velení celé operace velmi váží. Jsou výborně vycvičení, spolehliví a v profesionalitě se vyrovnají i elitním vojákům světa. Měli bychom být na ně pyšní. U nás doma ale mnoho lidí jejich práci nemístně bagatelizuje. Přitom nás skvěle reprezentují,“ řekl kdysi Reflexu ve východoafghánském Džalálábádu tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra.

Kromě mrtvých bylo dalších několik desítek našich vojáků v průběhu afghánské války zraněno, někteří z nich těžce. „Je to naše práce, nedomáháme se žádných pomníčků a oslavování, děláme jen to, na co jsme byli vycvičeni. Trochu nás ale mrzí ten letitý nezájem české veřejnosti,“ říká mi na základně Hombre v Džalálábádu jeden voják z 601. skupiny speciálních sil. To je úplná elita naší armády. Speciálové pověření zvláštními úkoly. „Za měsíc provedeme i padesát operací,“ dodává. Tito muži nesmějí zveřejňovat svá jména, jejich tváře by se neměly objevit na žádných fotografiích. Důvod? Přímo v boji likvidují nepřítele. Ani o tom se moc v jejich domovině neví.

Jméno Hombre nese základna v Džalálábádu po generálu Ondreji Páleníkovi, současném veliteli Vojenského zpravodajství (dnes je generál Páleník známý spíše z kauzy Nagyová – poznámka redakce). Je to jeho přezdívka a Páleník velel svým „speciálům“ v letech 2004 a 2006 v době jejich prvních dvou misí v Afghánistánu. Kromě jiného vybudovali utajenou základnu Anaconda v horách provincie Uruzgán, z níž podnikali operace. „Jste na misi šest měsíců, sloužíte v podstatě čtyřiadvacet hodin denně. Musíte být kdykoli připraveni k boji. Je to psychicky i fyzicky vyčerpávající práce,“ popisuje Páleník činnost svých vojáků.

Zná ale někdo, kromě vojáků a expertů, u nás jméno Ondrej Páleník? (Dnes už ano, kvůli zmíněné kauze Nagyová – poznámka redakce.) Ví někdo o tom, že česká 601. skupina speciálních sil zlikvidovala (přesnější je napsat zabila v boji) v Afghánistánu již několik desítek nepřátel? V případě misí v operaci Trvalá svoboda se u nás spíše diskutuje o tom, kolik stojí různá obrněná vozidla, že je to příliš drahé a že jsou to vyhozené peníze, jež by se měly použít jinde. „Moc podobné diskuse nechápeme. Ty milióny, které se investovaly do naší výzbroje a výstroje, přece pomáhají chránit naše životy,“ namítají vojáci umístění v Afghánistánu. O podobných věcech se ale s novináři baví pouze, když jim slíbíte, že nezveřejníte jejich jméno. „To mají doma vysvětlovat politici, jimž se do toho ale nechce,“ říkají vojáci z misí.

Vstříc smrti za 5500

Mnohdy ani nerozumějí nejčastější výtce české veřejnosti: „Vždyť to dělají za peníze, ať nefňukají.“ „Vůbec nefňukáme, ale někteří lidé si neuvědomují, v jakých podmínkách se v Afghánistánu pohybujeme.“ Jaká je tedy realita?

O platech vojáků v této misi se nechtějí otevřeně bavit ani velitelé. Jak se Reflexu podařilo zjistit na různých českých základnách v této středoasijské zemi, v průměru je zde plat našeho vojáka kolem 5500 dolarů měsíčně. Tedy v přepočtu kolem 100 tisíc korun. Zdá se to být hodně. „Ovšem jen do doby, kdy si uvědomíte, že mise nepřispívají k soudržnosti rodin, že cestou do ciziny riskujete například rozpad manželství, že nevidíte celé měsíce své malé děti vyrůstat, nemluvě o tom, že se domů v tom nejhorším případě můžete vrátit v rakvi zabalené státní vlajkou. To je vám i vašim blízkým pak 100 tisíc měsíčně ukradených,“ komentují podobné diskuse vojáci působící v Afghánistánu.

Vrátí se prestiž?

Před lety se alespoň zdálo, že právě válka v Afghánistánu by mohla pomocí misí české armádě vrátit její ztracenou prestiž. Zcela paradoxně se to skutečně podařilo. Ale pouze v zahraničí, ne v České republice. „Vaši vojáci jsou vynikajícími spojenci a perfektními profesionály. Vysoce oceňujeme jejich schopnosti,“ řekl před několika týdny českým novinářům v Kábulu americký čtyřhvězdičkový generál, osmapadesátiletý John R. Allen. Ten je velitelem spojeneckých sil ISAF (International Security Assistance Force) v Afghánistánu.

Jak ale o něčem podobném přesvědčit i Čechy? Co by ještě naši vojáci museli udělat, aby se to projevilo i doma? Co by musela ještě udělat například Věra Neubauerová, která je jednou z největších odbornic na rozpoznávání antraxu a jiných jedovatých látek? Učí to nejenom spojenecké vojáky, ale i místní Afghánce. Zajímá to však někoho v její vlasti?

Zatímco doma běží nekonečný seriál popisující kauzy s předraženými armádními zakázkami, američtí vojáci s klidem a naprostou důvěrou nasedají na základně Šarana v provincii Paktika do vrtulníků české armády, jež řídí čeští piloti. „Vozíme je prakticky každý den na bojové akce do hor, až k hranicím s Pákistánem. Tedy do jedné z nejnebezpečnějších oblastí dnešního světa,“ říká jeden z pilotů. Znakem jednotky je okřídlený hroch, vyobrazený s obrysem Afghánistánu a s anglickým názvem Task Force Hippo. Vedle něj je i nápis v jazyce místních Paštunů, znamenající „létající hroši“. Důkaz, že nejlepší čeští vojáci již dávno uspěli i ve světové konkurenci. Mimochodem, mnozí z nich samozřejmě umějí výborně anglicky, jinak by zde vůbec nemohli působit. Další věc, o níž se nám před lety jen mohlo zdát.

Alespoň v Americe

Na začátku srpna 2011 se v početné komunitě českých emigrantů v americké Nebrasce konaly tradiční oslavy, na nichž se krajané scházejí a připomínají si staré tradice a zvyky. Americký seržant René Solc, který má kořeny své rodiny v Praze, sem právě ze základny Šarana, kde také slouží, přivezl velkou českou státní vlajku, na niž se mu podepsali naši vojáci sloužící u vrtulníkové jednotky v Afghánistánu. Modro- bílo-červený prapor putoval na trase Šarana, Nebraska a zpět. Seržant Solc chce totiž na něm doplnit ještě podpisy dalších našich vojáků, kteří přijeli své kolegy vystřídat. Pak má v plánu jej dopravit opět do Nebrasky a tam bude vystaven v Českém muzeu. Má to být jeden z vážených exponátů.

A kam u nás putují české vlajky s podpisy našich vojáků sloužících v Afghánistánu? Bohužel na žádné důstojné místo to není. Takové přehlížení vojáků se nám ale nemusí v budoucnosti vyplatit. Nebo si na ně rychle vzpomeneme až při další povodni, kdy budou zachraňovat holé lidské životy?

Malá česká bitva v boji proti terorismu tak probíhá zcela mimo zájem veřejnosti. „My s tím nemůžeme vůbec nic udělat,“ krčí rameny čeští vojáci v Afghánistánu.

V provincii Wardak, tam, kde místní pěstují sladká wardacká jablíčka, mezitím na Zdi hrdinů pořád visí fotografie Roberta Vyroubala. Zahynul ve válce, daleko od svého domova, 31. května 2011 …