Proč Řekové, druhý nejpracovitější národ v Evropě, pořád jen vysedávají po kavárnách?
Za loňský rok v průměru Řekové odpracovali 2010 hodin, zatímco my Češi pouhých 1881. Tak praví čísla Eurostatu. Takže oficiálně rozhodně Řekové nejsou tak líní, jak se na sever od Alp rádo tvrdí. A je to tak. V reportáži v novém tištěném Reflexu zjistíte, že Řekové nejsou líní v tom smyslu slova, jak si to u nás představujeme.
Nepovalují se jako líný Honza za pecí (a ne proto, že vzhledem k podnebí topí minimálně a pec potřebují leda tak na pečení chleba), nesedí doma a nečučí do zdi nebo na televizi – i když i skupina nemakačenků žijící z dávek tam je jako všude v Evropě. Řekové vlastně neustále něco dělají. Jen to není vždycky tak efektivní, jak jsme zvyklí.
Kromě velmi početné skupiny státních úředníků, jejichž návyky jsou ještě horší a tempo práce pomalejší než na našich úřadech, jsou v Řecku i dříči, kteří za peníze stejné, či dokonce menší než naši zedníci, zemědělci či instalatéři stavějí rukama s minimální pomocí strojů domy, vyrábějí nábytek, pěstují olivy, vinnou révu, ovoce a zeleninu, loví ryby, lámou mramor, jenž je v Řecku, kam se podíváš. Pracují rychle, tvrdě a s viditelnými výsledky – vím to, protože takové Řeky znám a pomáhají nám mimo jiné opravovat dům.
Ovšem pak je třeba, aby i tihle jeli na úřad. Stát v Řecku mluví úplně do všeho – v tom je Hellada ještě horší než Česká republika (ano, opravdu je to možné). A tady nastává ono rozvolnění času a práce.
Návštěva úřadu trvá totiž mnohdy několik dní až týdnů. Neboť se musí vystát několikahodinová fronta (vyjma banky neexistuje vyvolávací systém). Nebo je možné namísto ve frontě čas strávit v nedaleké kavárně a vrátit se na půdu státního úřadu, až budou odbaveni ti přede mnou — což zabere jeden den a dvě tři frappé, spanakopitu (těstová kapsa plněná špenátem a sýrem feta) na oběd a navečer před dlouhou cestou autem domů (Řecko jsou povětšině samoty a malé vesnice), případně sklenku ouza (anýzová pálenka). Při této první „celodenní“ návštěvě vám úředník poté, co se několikrát obejmete a zavzpomínáte na společné známé, sdělí, co všechno a z jakých jiných úřadů potřebujete, aby on mohl danou věc (třeba výpočet daně z nemovitosti podle nového sazebníku) dokončit.
Takže střídavě jeden den sklízíte rajčata a vezete je na trh a druhý den se jdete postavit na další úřad, ergo posadit do jiné kavárny. A to všechno, i to čekání, se samozřejmě počítá v Řecku do práce. Protože kolem a kolem to vlastně je práce – na to přišli evropští úředníci při svém bádání evidentně sami, jinak by k závratnému číslu řecké pracovitosti těžko došli.
Ona dennodenní několikahodinová intermezza v kavárnách jsou vskutku vysilující, není to odpočinek, zažíváme to v Řecku na vlastní kůži a nelze se tomu vyhnout – opravdu málokoho baví sedět celý život v kavárnách a srkat odpornou ledovou kávu vyrobenou z instantního prášku, studené vody a kostek ledu. Ale zvyknete si, nic jiného vám nezbývá. Začnete to brát jako součást života a je to rozhodně lepší než kolabovat vedrem v neklimatizovaných místnostech ve frontě, kde je před vámi zapsáno čtyřiaosmdesát jiných. Takže se postupem času začnete občas dokonce masochistickým způsobem na další návštěvu „svých“ úředníků a přilehlých kaváren těšit — potkáte známé, domluvíte si další práci, seženete dobré zedníky, necháte si poradit tipy na sklízení oliv, zajistíte si levnější tašky na střechu a dozvíte se, jaký další nový zákon se na vás chystá.
