STEVE FISHER: Promiň!

Promiň, že jsem si nevšiml tvého nového účesu, ať už to bylo dneska, včera, předevčírem, nebo kdy jsi to vlastně byla u holiče. Ale tobě to sluší vždycky. Prostě jsem si nevšiml, že jsi trochu jiná. Účes je taky fajn. Tak ještě jednou, promiň.

A moc se omlouvám za to, že jsem včera zapomněl zalít doma kytky, zatímco tys byla s dětmi tři dny na chatě tvých rodičů. To bylo ode mě fakticky hloupé. Ale kytky přece vždycky zaléváš ty, tak jsem na to prostě nemyslel, i když jsi mi to před odjezdem asi tak desetkrát připomínala. Problém je v tom, že kytky jsou takové tiché. Nezakňourají si o vodu tak, jak se ozve kočka, když jí týden zapomenu vyměnit piliny v krabici. Slibuju, že ti seženu nové kytky.

A taky slibuju, že seženu novou kočku. Nevím, jak se dostala na balkón a kdo ji tam zavřel. Ale ano, pamatuju si, že jsi mi říkala, abych ji nikdy nepouštěl na balkón, že by mohla skočit dolů. Je mi to opravdu líto.

Vím, že existují věci, za které bych se asi měl omluvit, jako tuhle za tu poznámku o tvé sekané. Je pravda, že mohla být trošku přesolená, ale to přece neznamená, že byla „nepoživatelná“, že jo? To jsem doopravdy neformuloval dost přesně, i když jsem se při tom usmíval a myslel to jako vtip. I děti se smály. Ale máš úplnou pravdu, k popukání to nebylo. A já se moc omlouvám.

Pokud jde o včerejší nepořádek v koupelně, taky se za něj omlouvám. Vím, že jsem měl vyčistit odtok ve sprše, když jsem si tam stříhal bradku. Jen bych chtěl připomenout, že stříhání bradky jen svědčí o mé snaze líp se starat o svůj zevnějšek, jak sama tak často zdůrazňuješ. Na druhé straně, zcela chápu tvou výtku o tom, že pohled na šeredné fousy na mé tváři je přijatelnější než muset ty odporné ostříhané vousy vybírat z odtoku ve sprše. To je naprosto jasné. Beru si to k srdci.

Mimochodem, kromě stříhání bradky ve sprše jsem si taky přistřihoval chlupy v rozkroku, aby se ti tahle část mého těla víc líbila. To je další důvod, proč byl odtok tak ucpaný. Ale když se nad tím zamyslím, možná tohle není ten nejlepší moment se o tom všem zmiňovat. Promiň.

A taky se omlouvám za ten minulý víkend, když jsme byli na návštěvě u vašich a já řekl tvé matce všechny ty „soukromé“ tajnosti, cos mi o ní kdysi vyprávěla. Asi jsem tam u nich neměl pít tolik vína. Já jsem si tedy myslel, že všechny ty pikantérie, cos mi o ní tehdy řekla, jsou vlastně hrozně legrační. Ty sis to přece myslela taky. Ale teď už chápu, že to vůbec nebylo směšné ani pro tebe, ani pro tvoji matku. Taky lituji toho, že když pak tvůj otec poznamenal, že ty jsi stejná jako tvoje matka, smál jsem se a řekl: „No tak to je na beton!“ Pochopitelně jsem to tak nemyslel. Jen jsem se snažil být s ním zadobře, jak mi sama vždycky doporučuješ.

A nakonec, a tady už asi není třeba všechno opakovat, i když vím, že tě to trápí: takže posté se ti omlouvám za to, že jsem se ještě před svatbou vyspal s tvou nejlepší kamarádkou. Vím, že už to nijak nenapravím, když zdůrazním, že to bylo jenom jednou a že jsem ti vlastně pomohl odhalit, jak moc „velká kamarádka“ ta holka vlastně byla. Takže takovým hodně podivným způsobem to vypadá, jako bych ti tak nějak pomohl. Nemám pravdu? Ne, ovšem, já dobře vím, že to tak není. Nevím, proč takové věci vůbec říkám. Je to asi ta největší hloupost, kterou jsem kdy vypustil z pusy. Promiň.

Hele, když tak mluvíme o naší svatbě, to mi připomíná, že už brzy budeme mít výročí. Chtěla bys uspořádat něco speciálního?

Fakt? A dneska? Opravdu, no je to tak, čas letí, když se člověk baví, že jo?
Nemám pravdu, zlato?

Jasně, v pořádku. Proboha! Kolikrát ti mám říkat, že toho lituju?