Česká televize natočila seriál o jediných českých paterčatech

Mediální zájem, který si rodina vlastně nepřála, nadávky a rasismus, ale i vstřícnost a četné dary. To všechno rodina Alexandry a Antonína zažila, když se česká společnost mediální cestou dozvěděla o tom, že se české mamince narodí hned pět dětí najednou. Pravděpodobnost, že něco takého nastane, je jedna ku dvaapadesáti milionům.

Alexandra Kiňová dělala prodavačku a jejím rodičům se vůbec nelíbilo, že se zaplétá s Antonínem. Chtěli pro ní někoho lepšího, jenže pak se tehdy sedmnáctileté Alexandře narodil syn Tony, a už „se s tím nedalo nic dělat“. Se svým přítelem Antonínem, který pracuje v oddělení lahůdek v Bille, si chtěli pořídit ještě jedno dítě, ideálně sestřičku k pětiletému Tonymu. Když Alexandra otěhotněla, doktoři ji na každém ultrazvuku překvapovali – nejprve to měla být dvojčata, pak trojčata, čtyřčata... „A nakonec, když mi řekli, že je jich tam pět, tak jsem si říkal, že to už je snad jedno, jestli čtyři nebo pět,“ okomentoval to otec Antonín v prvním dílu seriálu.

Oba rodiče působí jako milí, srdeční a starostliví lidé, kterým, jak praví motto seriálu „osud nadělil“. Rodina žije v Milovicích v panelovém bytě, který jim přidělilo město. Zadarmo jej však rozhodně nemají, řekla matka Alexandra v rozhovoru pro Českou televizi. „Měsíčně zaplatíme na poplatcích na bydlení šestnáct tisíc,“ zdůrazňuje. Byt museli schválit sociální pracovníci, než se do něj osmičlenná rodina nastěhovala.

Česká televize se kromě dokumentárního seriálu, tedy doc-soup, tedy formátu, jenž má vysoký dokumentární, ale také divácký potenciál, chtěla ukázat hlavně na fakt, že rodiny s vícerčaty jsou u nás diskriminovanou menšinou, jakýmsi mikrosvětem. Tyto rodiny dostávají příspěvky ve stejné výši, jako rodiny s jedním dítětem, v případě Alexandry pak došlo i k situaci, že za paterčata neměla nárok na porodné, jelikož už tou dobou jedno dítě měla.

V tomto ohledu se stala velkou rodinnou pomocnicí Klára Vítková Rulíková, původně učitelka angličtiny a zakladatelka českého Klubu dvojčat a vícerčat. Ta mimo jiné pomohla rodině zajistit služby pečovatelky, na kterou mají ze zákona nárok. Matka Alexandra však tuto službu označila za danajský dar, když řekla, že musí pečovatelce „neustále stát za zadkem,“ nebo že „beze mě ona nemůže nic udělat, musím u všeho, úplně u všeho být,“.

Téma, které dokument také nastínil, je rasismus. Paterčata se narodila Romům, a nenávistné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Začaly se šířit klepy, že Antonín nepracuje, nechyběly ani pomluvy o astronomických sociálních dávkách atd. „Já už ty facebooky ani nečtu,“ říká Alexandra v dokumentu. Není se jí co divit.

České televizi se beze sporu podařilo zachytit ojedinělý jev, který se v České republice shodou náhod objevil. Podle jejích informací se ve světě narodilo jen 795 paterčat, ta milovická tedy nesou číslo 796. Narodila se zdravá a v pořádku (a jsou to čtyři chlapci a jedno děvče – Daniel, Michael, Alex, Tereza a Martin).

Čas a prostor, který Alexandře a její početné rodině ČT věnovala, je více než velkorysý. Natáčeli u nich doma rok, 13 dílů po pětačtyřiceti minutách uvidíme na obrazovkách od letošního podzimu. Je otázkou, nakolik je rozsah této tematiky vhodný a přiměřený, když sama scénáristka Libuše Marková v rozhovoru pro ČT řekla, že „od chvíle, co se rodiče zařekli, že už své děti nebudou medializovat, a že ani oni sami už nebudou vystupovat v médiích, zájem o ně opadl. Rodinný stereotyp a starosti o paterčata se stávaly natolik ‚nudnými‘, že jsem měla strach o to, co vůbec budeme točit, aby to někoho zajímalo.“

Otázkou do diskuse tedy může být, zdali by bývalo nebylo vhodnější přidělit projektu méně vysílacího času, byť Česká televize předpokládá divácký úspěch.