Causa Václav Kočka: Bude se muset vládce pražských kolotočů balit?
Pražské Výstaviště už nebude pro kočku! Alespoň to tvrdí slogan v komunikační kampani, kterou pár týdnů před volbami spustil magistrát vedený TOP 09. Vyrazili jsme tedy přímo za Václavem Kočkou, otcem novodobé Matějské pouti. A zjistili jsme, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, řečeno slovy klasika. Paradoxně totiž právě pražský magistrát v tichosti chystá kroky, kvůli nimž se famílie Kočkových balit asi nebude muset.
Když jsem vstoupil do kanceláře Václava Kočky (72) v zadním traktu pražského Výstaviště, ocitl jsem se v polovině devadesátých let. Kancelářský sektorový nábytek v designu šedého melíru, prokouřené vertikální žaluzie z povoskované látky, hrníček na kávu jak z vybavení bývalého státního podniku. Václav Kočka zrovna dlouze telefonoval se svým právníkem kvůli článku v Hospodářských novinách, protože se ho dotklo opakované spojení rodiny s ruskou mafií.
Měl jsem tedy čas prohlédnout si fotografie, výstřižky z novin nebo diplomy, kterých po zdech kanceláře visí desítky. Synové Václav a Jan s Chuckem Norrisem, poděkování od Václava Havla, článek z Blesku o setkání s prezidentem Václavem Klausem nebo uznání z roku 1987 za dlouholetou obětavou a iniciativní práci pro PKOJF (tedy podnik Park kultury a oddechu Julia Fučíka). Na zdi za stolem samozřejmě nemůže chybět ani fotografie zastřeleného syna Václava se smuteční páskou. V životní velikosti.
Když se sháním po nějaké připomínce na Jiřího Paroubka, otevře Václav Kočka spodní zásuvku psacího stolu. „Toho mám zahozeného někde tady,“ ukazuje, a když překvapeně protáhnu obličej, dodá: „Se s ním nebavím od té doby, co tomu estébáckému zmetkovi poslal do kriminálu milióny!“ Václav Kočka mluví o autorských právech na knihu Bohumíra Ďurička, jež údajně koupili podnikatelé z okruhu bývalého sociálně demokratického premiéra Paroubka. Připomeňme, že před pěti lety Bohumír Ďuričko na křtu knihy Jiřího Paroubka zastřelil třemi ranami z legálně držené pistole syna Václava Kočky. Václavu juniorovi bylo tehdy čtyřicet let a zůstaly po něm čtyři děti. „Musím se o ně postarat, aby měly dobré vzdělání. Vzdělání dnes stojí hrozné peníze,“ stěžuje si smutný otec a z hlasu je znát, že vzhledem k jeho věku a této životní tragédii mu pravděpodobně docházejí síly.
Otec byl loutkoherec
Václav Kočka se narodil 27. února 1942 v Plzni do loutkářské rodiny. Jak sám říká, pochází z rodů Kludských a Kopeckých. Vystudoval střední dřevařskou školu. Na pražské Výstaviště se přiženil, jeho manželka Olga je z provazochodecké rodiny. Organizátorem matějské pouti se stal v šedesátých letech minulého století. „Vždycky jsem se snažil sem vozit nové věci, nové atrakce. Nebál jsem se pozvat třeba Francouze nebo Italy,“ vysvětluje mi, proč se stal jak pro minulý, tak pro současný režim nenahraditelným manažerem holešovického světa pouťových atrakcí. Kromě organizování matějské pouti se Václav Kočka za socialismu podílel s Pragokoncertem také na vývozu československých umělců, jako byli Helena Vondráčková nebo Karel Gott, do zahraničí. Ačkoliv nebyl nikdy v KSČ, měl na starost finance, což znamená, že byl pro komunisty spolehlivý kádr.
Oba výše zmíněné rody jsou velmi rozvětvené a i díky přízni z manželčiny strany je v podstatě celá tahle famílie schopna nabídnout kompletní pouťový program. Nakonec, synovcem Václava Kočky je třeba Michal David, vlastním jménem Vladimír Štancl. Dalším Kočkovým příbuzným je Antonín Šimek, dnes provozovatel sítě kasin Happy Day a honorární konzul státu Belize ve Střední Americe. „Tonda tady začínal v sedmdesátém čtvrtém a dělal souboje s hadem. Byl šikovnej. A začínal od píky,“ vzpomíná Václav Kočka na Šimka, který se prý nyní dostal do hledáčku finanční správy kvůli nedoplatkům na daních. „On je mazanej, o něj strach nemám,“ dodává Václav Kočka. Jednoho napadne, že kdo bojoval s hadem, tak ten si s finanční správou musí poradit levou zadní.
První zmínka o matějské pouti se datuje do roku 1595 – jednalo se o první jarní pouť v Evropě. Začíná totiž už 24. února, na svátek svatého Matěje. Původně se konala u kostela na Hanspaulce. Jak se ale ve dvacátém století rozrůstal počet atrakcí, pomalu se přes Dejvické náměstí přesunula právě až ke Stromovce, kde sídlí od roku 1963 doteď. V pražských Holešovicích je padesát let i Václav Kočka. „Miluju to tady, miluju Výstaviště. To je moje rodina. Chápete mě?“ ptá se řečnicky a při tom ukazuje sto let starý plakát matějské pouti. „Tenkrát ještě nebyly ty typografie, tak se to muselo malovat ručně,“ vysvětluje. Na člověka to dýchne vzpomínkou na vlastní dětství, kdy mu na pouti chlapík s fezem na hlavě usekl špalek tureckého medu, který většinou po jízdě na kolotoči skončil i s ostatními sladkostmi v nedalekém křoví. Prostě pouť.
Vlivní přátelé
Rozhodující postavou v souvislosti s Výstavištěm je pro Václava Kočku jeho dlouholetý přítel Karel Klíma. Dnes předseda krajského a obvodního výboru ČSSD, kde mu právě Kočka dělá místopředsedu. Jak sám říká: „Místopředsedu dělám jen na okrese.“ Karel Klíma je zároveň dlouholetým ředitelem Výstaviště – tedy nejdříve Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, po sametové revoluci Výstaviště Praha. V nově vytvořené formaci se tu hned zkraje devadesátých let sešli právě Klíma a Kočka starší, které doplnily dva nadějné komunistické kádry ze SSM – Aleš Hušák a Aleš Kyselý. Tady zhruba začíná příběh Incheby.
V roce 1991 se totiž na holešovickém Výstavišti uskutečnila Československá výstava, jejímž smyslem byla oslava nových, demokratických poměrů u nás. Akce ale skončila krachem a dluhy v řádu stovek miliónů korun. „Tehdy se postavily takové ty nové budovy, jako byla třeba Pyramida, které se později podařilo v uvozovkách zprivatizovat Rezinovi,“ tvrdí mi člověk obeznámený s historií Výstaviště, jenž si ale přeje zůstat v anonymitě. Dodejme, že Alexandr Rezin je ruský podnikatel, který vlastní společnost Incheba, přičemž právě tato společnost v roce 2001 odkoupila dluh po výstavě za 250 miliónů, a tím se stala majitelem zchátralých budov. K překvapení všech tyto budovy prakticky vzápětí odkoupil od Incheby pražský magistrát za 320 miliónů. Načež Výstaviště Inchebě pronajal … na dvacet let za šedesát miliónů korun ročně. Z rešerše vyplývá, že už v roce 2006 kritizoval toto rozhodnutí bývalý primátor Jan Kasl. Do médií řekl: „Byl jsem proti, ale musel jsem na zahraniční cestu. Vymínil jsem si, že se to projedná až po mém návratu, ale nečekali na mě a upekli to.“
O dva roky později, tedy v roce 2003, navíc podepsal magistrát s Inchebou dodatek, v němž této společnosti prodloužil pronájem Výstaviště na šedesát let za deset miliónů ročně. Důvodem byly zejména povodně, které areál významně poničily. Ekonomickým náměstkem na magistrátu byl, stejně jako v roce 2001, Jiří Paroubek, přítel Václava Kočky. Ačkoliv se spolu dnes nebaví, Kočka ho i po letech brání. „Ty dodatky nepodepisoval Paroubek, to je blbost,“ tvrdí mi.
Na každý pád, Incheba do areálu Výstaviště neinvestovala, jak slíbila. „Vzhledem k neutěšenému stavu vývoje, respektive postupnému chátrání areálu Výstaviště se Praha rozhodla smlouvu se společností Incheba ukončit. O záměru vypovězení smlouvy rozhodlo zastupitelstvo na podzim 2012. Návrh na vypovězení smlouvy je kompromisem,“ píše tisková mluvčí magistrátu Petra Hrubá. Její poslední věta naráží na fakt, že Incheba měla podepsané dodatky v podstatě až do roku 2061! „Je to správný, že se to vrací pod město. Kdyby to zase dali soukromníkovi, dopadlo by to jako s Inchebou. Já když se tady projdu a vidím ty zchátralé budovy, tak mi tečou slzy,“ říká dnes Václav Kočka, jenž ale celou dobu dělal asistenta ředitele Incheby a jeho manželka byla v této firmě ekonomkou.
Kampaň je podfuk
Vypovědět smlouvu s Inchebou se magistrát rozhodl v roce 2010, za každou cenu. Jednáním byl pověřen tehdejší radní za ODS Milan Richter. Pokoušel jsem se ho kontaktovat, ovšem nereaguje. Přesto se už tenkrát nechal slyšet, že jednou lidé tuto jeho politickou aktivitu docení. Václav Kočka, který roky pracoval na Výstavišti pod soukromníkem, dnes obrátil a říká: „Ani za první republiky to nebylo soukromé.“
Od začátku příštího roku bude holešovické Výstaviště spravovat magistrát prostřednictvím své stoprocentně vlastněné akciovky Rozvojové projekty Praha. „Kdybychom smlouvu neukončili anebo bychom šli do soudního sporu, velmi pravděpodobně by se na Výstavišti ještě dalších minimálně deset let nic nezměnilo,“ vysvětluje důvody magistrátu radní za TOP 09 Václav Novotný.
Zdá se, byť to na první pohled tak nevypadá, že se hraje právě o Václava Kočku – tedy o to, jestli zůstane na Výstavišti, či nikoliv. Z magistrátu mi tisková mluvčí Petra Hrubá poslala kromě vyjádření i řadu usnesení a důvodových zpráv. V těch však chybí jedna aktualizovaná informace. A sice, že 10. června tohoto roku byli odvoláni původní členové představenstva Rozvojové projekty Praha, kteří nebyli příliš nakloněni další spolupráci s rodinou Kočkových. Místo nich usedli do vedení akciovky současný radní za TOP 09 Novotný, Petr Bříza, jenž podle některých informací z ODS přechází právě k TOP 09, a předseda KVV ČSSD Karel Klíma, dlouholetý ředitel Výstaviště a přítel Václava Kočky. Angažmá Karla Klímy v magistrátní firmě tedy nahrává spekulacím, že příběh rodiny Kočkových na Výstavišti nekončí.
„Mám vymyšlené, že s pomocí investorů a grantů postavím lanovku odsud do zoo. Nebo kolo vysoké sto sedmdesát metrů. Z něj uvidíte až do Vídně. Chci, aby tady po mně něco zůstalo,“ vypočítává Václav Kočka své smělé plány a je na něm vidět, že z Výstaviště se prostě ještě nechystá. To nepřímo potvrzuje i tisková mluvčí magistrátu Petra Hrubá. „Co se týče angažmá pana Kočky, nemůžeme to jakkoli komentovat. Má totiž smlouvu se společností Incheba, nikoli s Magistrátem hl. města Prahy. Na druhou stranu ale dodávám, že město má zájem zábavní park v areálu Výstaviště zachovat. Forma a rozsah služeb budou ještě předmětem diskuse,“ píše mluvčí. Když jsem zjišťoval, kdo vlastně slogan kampaně „Víte, že Výstaviště už nebude pro kočku?“ zadal, tisková mluvčí TOP 09 Martina Týblová mě odkázala na magistrát. Jeho mluvčí Petra Hrubá autorství potvrdila. „Je to opravdu součást komunikační kampaně magistrátu.“
Roste nový nástupce?
Při rozhovoru s Václavem Kočkou se mi příliš nechtělo zmiňovat vraždu jeho syna. Protože ať se o rodině Kočkových říká po Praze ledasco, tohle je prostě především strašlivá lidská tragédie. Žádný rodič nechce pohřbívat své dítě. Na Václavu Kočkovi je i po těch letech vidět, že to s ním pochopitelně hluboce otřáslo, zlomilo ho to. Proto taky o smrti syna začal na závěr naší schůzky mluvit sám. „Vychovával jsem si Vaška jako svého nástupce tady. Všichni ho měli rádi! Měl jít na magistrát, lidi ho vykroužkovali z dvacátého čtvrtého místa na druhé,“ stěžuje si starý pán. Neumím reagovat jinak, než že je to smutné a že je blbost jít na party pít alkohol s bouchačkou v kapse. „To byla promyšlená akce. Ten estébácký zmetek ho popravil jak nacista!“
Právě pohřeb syna Václava byl nicméně demonstrací, jak obrovský vliv v šoubyznysu rodina má. Mezi smutečními hosty se objevil velký zástup hvězd českého šoubyznysu. Václav Kočka se teď soustředí na svého dvaadvacetiletého vnuka, taky Václava. Zřejmě z něj nakonec hodlá vychovat svého nástupce. Otázka ale je, zda komunikační kampaň magistrátu podepsaná primátorem Hudečkem je jen předvolební vějička, nebo se magistrát s famílií Kočkových rozloučí natrvalo. A Václav Kočka starší se odebere definitivně na penzi.
Světští. Svět sám pro sebe.
Rodina Kočkova se hlásí k rodům Kludských a Kopeckých. Jde o staré cirkusové a komediantské rody, jež cestovaly po světě, pročež se jim říká „světští“. Typické pro tyto rodiny jsou pobožnost, dodržování tradic, úcta ke starším a pospolitost.
Na rozdíl od Romů, kteří už svůj kočovný život v podstatě opustili, světští si své tradice udržují. Možným důvodem je i to, že se na ně většinou nevztahoval zákaz kočování. Zajímavostí je, že zejména ve středověku plnili funkci média. Když někam dorazili, vyprávěli místnímu panovníkovi, jak si vede jeho soused, jestli nestoná, nebo naopak nezbrojí.
Světští se dělí hlavně podle svých profesí. Na artisty, kteří vystupují v cirkuse, na ty, co jezdí se zábavními parky, a na kramáře, kteří se živí prodejem stánkového zboží. V rodině mají největší slovo starší, muž se stará o údržbu domácnosti a živnost, žena se stará o domácnost jako takovou. Děti jsou v kontaktu s živností a jsou často zapojovány do pracovního procesu. Celkově jde o silně izolovanou komunitu, kde například není zvykem, aby si někoho z komunity vzal někdo z majoritní společnosti.
Text byl původně publikován v tištěné verzi Reflexu č.32/2014
