Zpověď zlatého chlapce: Bohatý jsem byl už dávno před listopadem 1989, říká Roman Janoušek
Romana Janouška (46) jsem nikdy v životě neviděl ani s ním nemluvil. Byl však v Praze odedávna přítomný v promluvách typu „Romeš to zařídí“. Stejně tak jako staroměstský orloj nebo socha svatého Václava. Léta k němu do Paláce Blaník na Václavském náměstí (a později do nedaleké Galerie Myšák) chodila procesí lidí s roztodivnými žádostmi: dostat dítě na školu, získat místo trenéra v klubu, sehnat obraz, půjčit peníze, postavit mrakodrap nebo získat zakázku na tunel. A „Romeš“, což je Janouškova přezdívka, to většinou zařídil. Fungoval jako něco mezi svérázným ombudsmanem a donem Corleonem. Přinášíme malou ukázku rozhovoru, jenž vyjde v tištěné verzi Reflexu.
Kdy jste poprvé cítil, že jste bohatý?
Bohatý vůči komu? Když jste na gymnáziu a máte stokoruny, zatímco ostatní desetikoruny, pak jste asi bohatý. Když však přijedete do Cannes, už se tak necítíte. Řekněme, že dlouhodobě se cítím úspěšný v prostředí, v němž žiju.
Pokud jsem to dobře pochopil, v devadesátých letech se vám moc nevedlo a váš podnikatelský vzestup začal až v novém století.
To je hluboký omyl, který se mi nechce vyvracet, protože ne na všechno ze svého mládí vzpomínám rád. Předesílám, že jsem nikdy nepáchal žádnou trestnou činnost.
Co jste dělal v devadesátých letech, kdy o vás veřejnost moc nevěděla?
Od prvního ročníku na gymnáziu začátkem osmdesátých let jsem půlku svého volného času strávil na kurtech. Jako učitel tenisu jsem si udělal spoustu kontaktů. Ještě mi nebylo osmnáct let, a už jsem byl hodně obchodně zdatný.
V jaké oblasti?
Němci tady za komunismu kupovali obrazy německých malířů, které stály v korunách tolik co v západním Německu v markách, takže v přepočtu dvacetkrát tolik. Nebylo to nic nelegálního, prostě jsem chodil do starožitnictví a hledal pro ně určité věci. Kvůli tomu jsem se taky naučil německy.
A po revoluci?
Obchodoval jsem s nemovitostmi, řekněme spekulativní nákupy a prodeje pro určitou klientelu. Vila v Braníku stála v roce 1988 půl miliónu korun, v roce 1990 už pět miliónů a o tři roky později deset. Měl jsem štěstí, že jsem měl v té době přístup k prostředkům.
To je hrozná formulace – přístup k prostředkům. Co si pod tím můžeme představit?
Znal jsem řadu Němců, kteří měli volné peníze. A dali je do společného podnikání. Z těch Němců, jimž jsem sháněl starožitnosti, se posléze stali mí první obchodní partneři. Tak jsem se rozvíjel a rozvíjel a bohatl a bohatl. Pak přišla malá privatizace, kdy se kupovaly hospody a jiné provozovny. No a nakonec jsme vyhráli výběrové řízení na provozování kina Blaník.
To je to legendární místo na Václavském náměstí?
Kdo v tu dobu nechodil na premiéry do Blaníku, jako by nebyl. Bylo to slavné premiérové kino a na lístky se tam stály desetimetrové fronty. Oscarový film Kolja se tam promítal tři měsíce a bylo pořád vyprodáno. Taky jsme filmy kupovali přímo v Americe. Díky premiérám tam chodilo velké množství celebrit a politických špiček té doby, takže jsem se potkal s mnoha lidmi. Včetně Toma Cruise, jenž byl tehdy u mě v kanceláři a někde snad mám ještě jeho telefon.
Co bylo pak?
Po třech letech provozování Blaníku jsem už znal napříč spektrem všechny herce, politiky nebo podnikatele. Tak to fungovalo i s magistrátními úředníky, což bylo ještě dlouho před seznámením s Pavlem Bémem. Časem jsem zjistil, že mám know-how na to, jakým směrem se bude v Česku obchod vyvíjet.
Jak jste to finančně zhodnotil?
Své obchodní partnery jsem navigoval určitým směrem, a když se měli dobře oni, měl jsem se dobře i já. Tak to zůstalo dodnes. Všechno ostatní jsou legendy. Hluboce mě uráží, že bych se dopouštěl nějaké primární korupce.
Takže jste pochopil, že informace mohou mít velkou cenu?
Musíte jich mít však dostatek, abyste si z nich udělal analýzu. To jsem věděl už dávno.
Vaše mediální označení jako lobbisty, jenž hájí určité zájmy firmy, která si ho najme, je zavádějící?
V tom případě nejsem lobbista, protože mě si nenajmete.
Vy nefungujete jako normální firma, co bere zakázky?
Ano, já nefunguju jako normální firma.
A jako co?
Za mnou přicházejí lidé, kteří potřebují vědět, jestli je nějaký byznys výhodný a jaká je jeho cena.
A vy to zdaňujete jako poradenství?
Také, hlavní obor ovšem je, že kupuju a prodávám firmy. To vám musí stačit. Vy jste cizí člověk, my se neznáme a já si tím rozhovorem nechci udělat průser. Rozumíte?
Pojďme ještě k vašemu podnikání v devadesátých letech.
I tehdy jsem založil a prodal řadu firem. To byl hlavní základ mého zbohatnutí. Vy se mě můžete zeptat, které firmy, ale já je neřeknu, protože cokoli, co řeknu, je předmětem perzekuce.
V čem je vaše kouzlo, jež nutilo stovky lidí za vámi dobrovolně chodit a žádat o různé laskavosti?
Duší jsem sportovec, jenž vyniká v mnoha odvětvích sportu, což je velké společenské plus. Už jako malý kluk jsem žil v Praze umělců, sportovců a obchodníků. Byli jsme společenstvím, které si vzájemně vyhovovalo, takže revoluci v listopadu 1989 jsem zažil vztahově velice silně.
Co to je vztahově velice silně?
No že jsem všechny znal. Dvacetiletý kluk se rozkoukává a přemýšlí, co by dělal, ale já tyhle věci měl vyřešené už v patnácti. Někdo v tu dobu zná sousedy a dva kamarády z ulice, já už věděl, kde se prodávají obrazy, kde valuty, kde rakety a jakému doktoru zavolat, když bolí koleno. To dnes vypadá úplně normálně, ale v tu dobu to byl poklad. Taky jsem věděl, který německý obchodník má rád umění, kdo tu chce investovat nebo si jen najít ženu.
To zní jako promluva postavy z filmu Bony a klid.
A to mě uráží. Se šmelením s cizími měnami v tom primárním smyslu jsem se nikdy nezabýval. Snad kromě výměny marek v době sjednocení Německa.
O co šlo?
Když se sjednocovala Spolková republika Německo s NDR, vznikala společná měna. Východní marky se vyměňovaly za západní v poměru jedna ku jedné, přičemž ty komunistické měly násobně nižší hodnotu. Řada dnes slovutných podnikatelů tím získala první kapitál. To bylo dobrý.
Kapitál v jakém rozsahu?
V rozsahu neadekvátním mému tehdejšímu věku.
