Zpověď muže, který utekl z koncentračního tábora v Severní Koreji

Sin Tong-hjok, je nyní v Praze, kde včera hovořil v Knihovně Václava Havla v Ostrovní ulici. Beseda s tímto na první pohled nenápadným, avšak silným a houževnatým Korejcem byla žádanou událostí. Někteří dokonce stáli před knihovnou, neboť na besedu byla vyhrazena místnost, jež nepočítala s takovým zájmem veřejnosti.

Sin se řadí mezi výjimky – v táboře č. 14, kde je vězněno až 15 tisíc lidí, se totiž narodil. Jeho rodiče se vzali v táboře. Nebyl to však klasický sňatek, pojem, který pod touto institucí chápe většina z nás, je zcela odlišný od toho „táborového“ manželství – matka a otec pana Sina se směli vidět pouze pět dní v roce, jinak žili v rámci tábora odděleně. Vzít se mohli, protože dostatečně udávali ostatní a dodržovali otrockou pracovní morálku tábora.

„Svou matku jsem nenáviděl,“ vyznal se Sin. „Celý život jsem jí vyčítal, že mě porodila do takových podmínek. Tloukli mi pořád do hlavy, že mí rodiče se provinili proti nějakému řádu, že jejich zločiny jsou závažné, a proto my je teď musíme odpracovat,“ popisuje Sin, který z tábora uprchl v roce 2005. Jak popisuje v knize, již sepsal americký novinář a spisovatel Blaine Harden, bál se Sin smrti jako každý vězeň v táboře. „Když jsem viděl, jak míří zbraně na mou matku a bratra, byl jsem šťastný, že to nejsem já, koho zabíjejí,“ popisuje a dodává, že nikdy neslyšel o případu sebevraždy v táboře, protože každý tam prý toužil žít, i když každodenní stereotyp vězňů, nelidské zacházení a tresty si jen málokdo dokáže v dnešní době představit.

Sin nevěděl nic o tom, že v Severní Koreji vládne tvrdý komunismus, nevěděl ani, kdo je severokorejský vůdce. V táboře není televize, rádio, nehraje tam hudba. Vězni si mohou vybrat, když se proviní lehčím prohřeškem: buď rány bičem, nebo hladovění. Kaechon, tábor ležící asi 70 kilometrů od Pchjongjangu, je místem, kde vězňové prožijí zbytek života, dokud nezemřou. Není jim vetkávána do paměti ideologie komunismu, o té nic nevědí, pouze striktní táborový řád, jejž je nutné dodržovat. Důležitou součástí je také zmiňované udavačství.

Po smrti matky a bratra, kterého také v Kaechonu veřejně popravili, se seznámil s jiným vězněm, jenž mu vypověděl, že tábor není jediné místo pro život. Vysvětlil mu, že se dá žít mnohem lépe. Novinář Harden v knize popisuje, že Sin podlezl ostré elektrické dráty, jimiž je tábor obehnán, což se zatím ještě nikomu nepovedlo. Jeho další putování trvalo měsíc, až se dostal díky obrovskému štěstí do Číny. „Na hranicích jsem potkal vojáka. Byla noc, byl tam sám. Přišel jsem k němu a zkusil projít na druhou stranu. Zarazil mě. Zeptal se mě, zda nemám cigarety nebo nějaké jídlo. Něco jsem měl, cestou jsem kradl v prázdných domech, abych přežil. Něco jsem mu dal, ale bylo toho málo. Řekl jsem mu, ať mě pustí dál do Číny, že mu přinesu další cigarety,“ a mladý voják, teprve sedmnáctiletý, tomu uvěřil. „Řekl mi, ať se ale do půl šesté vrátím, protože to se střídají směny. Díky naivitě tohoto člověka jsem se dostal do Číny a později do Jižní Koreje,“ uzavírá svůj příběh Sin.

Po přechodu ze života v táboře do toho normálního trpěl Sin psychickými problémy. „Své matce jsem odpustil před dvěma lety a teď vím, že je to člověk, jemuž bych měl být nejvíc na světě vděčný,“ uzavírá Sin.

Severní Korea vehementně popírá, že by na jejím území byla porušována lidská práva. Režim odmítá tvrzení, že na jeho teritoriu existují pracovní tábory, i když satelitní snímky dokazují, že existují, ba že se rozšiřují či dokonce spojují, tedy že vězňů je stále víc. Existuje ještě jeden typ takového tábora, který je převýchovný. Děti i dospělí z takového tábora vyjdou po značné ideologické masáži a jsou i po odchodu přísně střeženi. V táborech totální kontroly (právě z takového Sin utekl) vězňové naopak prožijí celý svůj život. Cesta tam je často až příliš snadná a téměř nikdo z vězňů nestál před odsouzením před řádným soudem.