Jihokorejci dali miliardy dolarů na zvýšení porodnosti. Nepovedlo se

Jak uvádí podle jihokorejských zdrojů ČTK, letošní rozpočet programu na podporu porodnosti dosáhl v přepočtu asi 300 miliard korun. „To je téměř sedminásobek v porovnání s rokem 2006. Ovšem počet narozených dětí neustále klesá – v loňském roce se snížil o téměř 12 000 na 436 500. Jižní Korea v loňském roce zaznamenala rekordně nízkou porodnost – průměrně jen 8,6 dětí na 1000 obyvatel. To je nejméně od roku 1970, kdy se tyto záznamy začaly pořizovat, a také jedna z nejnižších porodností na světě. Už letos v srpnu varovali místní vědci, že by se Jižní Korea mohla stát prvním moderním národem, který vyhyne. Pokud bude nízká porodnost pokračovat, pak se nynější padesátimilionová populace do roku 2136 smrskne na deset milionů a do roku 2750 úplně zmizí.“

Zajímavý experiment

Představa, že se někdo vážně zabývá tím, co bude s jeho národem za sedm set let, je pozoruhodná. Je to jako kdyby někdo vážně uvažoval o budoucnosti Čechů počátkem 14. století. Myslet na jedno století dopředu už je realističtější, protože tam je jakási předpověď možná. Češi mají samozřejmě problém odhadnout i to, že za pár let děti z baby boomu dorazí do školek a do škol. To je ovšem politická slepota, nikoli neschopnost demografů.

Na druhou stranu je dobře, že za nás Korejci provedli sociální experiment, jaký je vztah mezi investovanými penězi a porodností. Ukázalo se, že celkem žádný. Lidé se neřídí podle toho, kolik mají peněz, ale spíše podle hodnot. S hodnotami je ten problém, že se špatně dají nacpat do nějakého programu, protože hodnoty lidé mají, nebo nemají. Lidé nežijí jenom proto, aby rodili děti, nejde o život pro život, ale záleží také na kvalitě života. Je jasné, že dvě či tři děti si moderní rodina může dovolit, aniž upadne do bídy. Volbu kolik mít dětí si ale musí potenciální rodiče udělat sami. Na to žádný dekret nestačí.

Znamená to tedy, že se vlády mají na porodnost vykašlat? To by z toho vyklouzly zase moc lacino. Rozhodně však neexistuje přímá úměrnost mezi vynaloženými prostředky a počtem narozených dětí. Také stát sociálního blahobytu a naopak stát bídy nepůsobí vždycky zcela vypočitatelně. Nejvyšší porodnost u nás byla za protektorátu a potom za doby komunistické normalizace, což ještě neznamená, že by národu prospívalo zavedení autoritářských poměrů.

Aspoň nepřekážet

Když už vlády nedokáží porodnost zvýšit, neměly by aspoň klást překážky těm, kdo ještě děti mít chtějí. Rozhodně by stálo za prozkoumání, jaké motivace mají lidé, když se rozhodují mezi jedním a dvěma dětmi a zvláště pak mezi dvěma a třemi dětmi. Právě hranice dvou až tří dětí je kritická pro udržení stavu populace. O důsledcích klesající porodnosti se toho již napsalo hodně. Stačí opakovat nejzřetelnější argument, totiž že populace zestárne a na jednoho důchodce bude mnohem méně mladých pracovníků. Společnost tak bude ve všech vrstvách chudnout. Sledovat korejské snahy je stejně přínosné, jako vidět demografickou situaci v Číně nebo v Rusku, kde se také potýkají s nedostatkem mladých lidí. To je ale každé zemi dáno zřejmě jinými důvody. V Rusku nevalným zdravotním stavem obyvatelstva a v Číně nedomyšlenou politikou jednoho dítěte, která sice vedla k plánovanému poklesu porodnosti, ale kvůli možnosti poznat předem pohlaví dítěte způsobila, že umělými potraty dochází k selekci. Chlapečci se víc cení, holčičky byly potraceny a nyní čínským mladíkům chybí domácí nevěsty. I na Číňany se dají vztáhnout nesmrtelná slova někdejšího ruského premiéra Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky.“

Bude užitečné sledovat, jak si s poklesem populace snaží postižené země poradit a co jim funguje. Zatím ke zděšení mnoha lidí funguje imigrace. Ne že by se tím původní obyvatelstvo povzbudilo k plození a rození. Mělo by se tím aspoň nechat povzbudit k úvahám o tom, koho jako hosty přijmout a nechat tu už navždy zůstat. Národovci všeho druhu mohou protestovat, ale co jim to bude platné, až nebude žádný národ.