Intriky a úklady na dvoře Miloše Zemana
Pražský hrad není jenom Karel IV., chrám svatého Víta a korunovační klenoty, ale aktuálně i Miloš Zeman – první přímo zvolená hlava státu v české historii. Jaký svět si prezident republiky za dva roky ve funkci vytvořil? A jak má blízko k tomu, co Masarykův první ceremoniář Guth-Jarkovský označil termínem republikánský dvůr?
Novinář Jiří Ješ mi kdysi popisoval sídlo nizozemské hlavy státu zhruba těmito slovy: Jděte v Amsterodamu od nádraží, dorazíte na malé náměstí a po pravé ruce máte nepřitažlivý královský palác. A pak dodal: Zatímco když stojíte kdekoli v centru Prahy u Vltavy a podíváte se vzhůru, uvidíte monument Hradčan, sestavený z různých slohů, a cítíte pohnutí, jako by k vám hovořily přímo dějiny. Procestoval jsem půl světa a tohle jen tak někde neuvidíte, tvrdil.
Z dnešního pohledu by se dalo říct: Rozdíl je v tom, že uvnitř ošuntělého královského paláce v Nizozemsku je funkční úřad a panovník drží už tradičně společnost pohromadě. Zatímco ve vznosném sídle českých panovníků vládne organizační chaos a hlava státu národ spíš rozděluje. Proč?
Základní charakteristikou Miloše Zemana je, že nemá smysl pro týmovou hru, nevytváří funkční struktury, a naopak má zálibu v intuitivní improvizaci. Tomu přizpůsobil i současnou Kancelář Pražského hradu.
Na rozdíl od Masarykova, Benešova, Havlova a Klausova Hradu není centrem dění politický odbor, který ani nenajdete v oficiálním organizačním schématu. Na Zemanově Hradě prostě neexistuje přirozené prostředí, kde by poradci a úředníci spolupracovali nebo si konkurovali při vytváření politických stanovisek.
Výsledkem je politická a organizační roztříštěnost. Po Hradě se tak potuluje několik alternativních prezidentů, kteří vytvářejí vnitřně nespojité koncepce a divoce soupeří o možnost dostat se do blízkosti hlavy státu. Pokud se do ní dostanou, vyhráno ještě nemají, protože
Miloš I. Dobrotivý je ze své přirozenosti nejraději sám a nejdůležitější prohlášení stejně s nikým nekonzultuje. Jeho osamělost na Hradě připomíná komunistického prezidenta Gustáva Husáka, jen s tím rozdílem, že Zeman si svoje krásné osamocení vyloženě užívá. Jeho pocitově laděné výroky degradují jeho spolupracovníky do role likvidátorů rychle vyřčených slov.
