Jmenovkyně velkého státníka se stane také Charliem
Po teroristických útocích v Paříži hodlá francouzský prezident François Hollande zapojit do mezinárodní kampaně proti hrozbě radikálních muslimů i chloubu země galského kohouta – letadlovou loď Charles de Gaulle –, což oznámil přímo na její palubě.
Charles de Gaulle, mající posádku 1950 osob, se již v letech 2001 až 2002 účastnil operace „Trvalá svoboda“. Má výtlak 38 000 tun, délku 261,5 metru, šířku 64,4 metru, dosahuje rychlosti až 27 uzlů, pohánějí ho dva jaderné reaktory a na palubě nese až 40 letadel, což se ovšem zdaleka nevyrovná americkým mateřským letadlovým lodím.
Jak využít balóny
Francie se nikdy nepyšnila velkým počtem letadlových lodí, jež se naopak za druhé světové války a po jejím skončení staly symbolem úderné síly amerického námořnictva. Přitom se dostala nejdále ze všech zemí zabývajících se myšlenkou využít upoutané balóny pro průzkum sestav protivníkových válečných lodí. Pro tento účel využila loď Foubre z roku 1895 o výtlaku 6000 tun, jež dokázala pojmout dva balóny upoutané a jeden volný. Jenže záhy se ukázalo, že tato koncepce není právě ideální, s pokusy se přestalo a Foubre se přeměnila v první francouzskou mateřskou letadlovou loď, zajišťující jak vyzdvihování hydroplánů z hladiny, tak i opravárenskou činnost. Zároveň sloužila i jako mateřská loď pro ponorky. Za první světové války se však coby letadlová loď nevyužívala.
Čtvrté nejsilnějš
í Francie sice vyšla z Velké války jako vítězná mocnost, ale až po kolena zbrocená vlastní krví, a její válečné loďstvo značně zaostávalo za „královnou moří“ – Británií – i dravě se prosazujícími Spojenými státy a Japonskem. Při dokončovacích pracích na poslední nedostavěné bitevní lodi třídy Normandie, započatých roku 1923, se z ní stala letadlová loď Béarn, vybavená jedním hangárem, plánovaným pro 40 střemhlavých bombardérů Loire-Nieuport 41, a třemi elektrickými výtahy. Přestavba skončila v roce 1927. Při vypuknutí druhé světové války zaujímalo sice francouzské válečné loďstvo čtvrté místo za britským, americkým a japonským a bylo nejsilnější od dob Ludvíka XVI., v počtu letadlových lodí s nimi však soutěžit nemohlo.
Béarn kotvil po porážce země Marianny v červnu 1940 na Martiniku bez letadel, jež v konečném stadiu bitvy o Francii operovala z pozemních základen. Teprve 30. června 1943 se guvernér Martiniku podřídil a vydal letadlovou loď de Gaullovým Svobodným Francouzům. V letech 1944–1945 prošla v USA modernizací a přestavbou na transportér letadel. Ze služby ji vyřadili roku 1967.
Francouzi už od roku 1931 pracovali na projektu moderní letadlové lodě, ale nová plavidla – Joffre a Painlevé – zadali teprve v roce 1938. Kýl však položili jen u první z nich, a to 26. listopadu 1938, jenže práce nijak nepokročily. Poslední francouzskou letadlovou lodí nesoucí větší počet letadel byl nosič hydroplánů Commandant Teste, vybavený čtyřmi katapulty a hangárem pro 26 letadel. Potopila ho vlastní posádka v Toulonu 27. listopadu 1942. Ke dnu kleslo 61 francouzských válečných lodí (elitní Force de Raid) o výtlaku 225 000 tun (třetina francouzského válečného loďstva), jež jejich vlastní posádky raději potopily, než aby padly do rukou Němců, kteří po vylodění Spojenců v severní Africe zahájili okupaci zbytku neobsazené Francie.
Návrat mezi velmoci Do období po druhé světové válce vstupovalo francouzské Národní námořnictvo s dvěma letadlovými loděmi – výše zmíněným plavidlem Béarn a Dixmude, bývalou britskou HMS Biter, předanou 9. dubna 1945. Opravdu moderní nosič letadel obdrželo až 6. srpna 1946, kdy si od britského Královského námořnictva půjčilo na pět let lehkou letadlovou loď Colossus, jež sloužila pod jménem Arromanches i po uplynutí výpůjční doby, jelikož Francie ji nakonec odkoupila. Arromanches se zúčastnila bojových operací v Indočíně v letech 1948–1954 a invaze v Suezu v listopadu 1956.
Po odmítnutí stavby nové letadlovky zůstalo Národní námořnictvo opět závislé na zahraničních dodávkách. V lednu 1951 převzalo od Američanů lehkou letadlovou loď Langley, pojmenovanou La Fayette. Její sesterská loď, zapůjčená na pět let v září 1953, nesla jméno Bois Belleau a v roce 1954 se zúčastnila indočínské války. Bois Belleau Francouzi vrátili Američanům v září 1960, La Fayette si ponechali do ledna 1963. Francouzi, kteří snili o obnově velikosti své země, zahájili v listopadu 1955 stavbu letadlové lodě vlastní konstrukce, honosící se jménem Clemenceau, již spustili na vodu 21. prosince 1957. Námořnictvo ji převzalo 22. listopadu 1961. V únoru 1957 začala stavba druhé jednotky. Na vodu ji spustili 28. července 1960 a 15. července 1963 zařadili do služby pod jménem dalšího velikána z první světové války – Foch. Ambiciózní plány na stavbu třetí jednotky, mající konkurovat americkým mateřským letadlovým lodím, ztroskotaly na nedostatku financí.
Moderní Charles de Gaulle, jenž nahradil zastarávající loď Foch, je tak v současnosti jedinou letadlovou lodí Národního námořnictva. Uvidíme, jak se osvědčí v zásazích proti islámským radikálům. V článku byly použity materiály z řady Válečné lodě Iva Pejčocha, Zdeňka Nováka a Tomáše Hájka.
