Děti lásky, hlaste se! Hledáme, kolik potomků po sobě zanechali američtí osvoboditelé v roce 1945?
Článek Děti lásky o potomcích amerických vojáků, kteří v roce 1945 osvobodili západní a jihozápadní Čechy a který najdete v aktuálním Reflexu, doplňuje pan Robert Bešta z Plzně, další sedmdesátník narozený z rychlé lásky českých holek a amerických mladíků v uniformách. Je to syn černošského vojáka Roberta Rawlingse z Chicaga.
O tom, že se Robert Bešta se 194 centimetry a afrem v Plzni jen tak neschová, by mohl vyprávět.
Smáli se mu už ve školce; tehdy poprvé mu maminka řekla, že jeho otcem je voják 2. pěší divize. Té, jež má dnes v Plzni na Chodském náměstí pomník.
Na rozdíl od mnoha jiných dětí lásky není ale příběh Roberta Bešty smutným povídáním o české svobodné matce zavřené v komunistickém Československu a nemanželském synovi, který svého amerického otce nikdy nespatřil.
Pan Bešta přichází na naši schůzku hrdě vyzbrojen desítkami fotek, z nichž některé jsou už hodně ošoupané a podlepené tvrdým papírem; jak je léta nosil v kapse kalhot, začaly se rozpadat.
Voják Robert Rawlings (1920–1973) s úsměvem podobným Baracku Obamovi totiž své „holce ze Škodovky“, Marii Beštové (zemřela v roce 1975), celý život psal. Minimálně šestkrát ročně. I když se Robert Rawlings po válce oženil v Chicagu a Marie Beštová vdala v Plzni, Rawlings posílal synovi z USA dárky a přes českou banku i dolary, které pak rodina proměňovala na tuzexové bony. Marie Beštová, mimochodem opravdu nástrojařka ze Škodovky, mu na dopisy odpovídala; psala v nich, jak se daří synovi, jenž byl odjakživa nejvyšší ve třídě, hrál krásně na housle a pak úspěšně maturoval na střední hotelové škole v Mariánských Lázních.
To, jaký má její syn původ, na rozdíl od mnoha jiných matek netajila ani v dobách, kdy to bylo politicky žádoucí; v případě Roberta by to ani nemělo smysl.
Dodnes se například traduje, jak na hotelovce v Mariánkách soudružka učitelka při hodině opakovala, že Plzeň osvobodili rudoarmějci. Robert Bešta tehdy zvedl ruku a řekl: „A já jsem co?“ Učitelka mu se smutkem v hlase odpověděla: „Bertíku, promiň, já to tak nemyslela…“
V červnu 1968 pan Rawlings, civilním povoláním řidič chicagského metra, k sobě syna Roberta, tehdy dvaadvacetiletého, pozval. Zaplatil mu letenku a půlroční pobyt, představil mu chicagskou klubovou scénu a vzal ho i na baseball — Chicago White Sox.
„Strávil jsem v Chicagu půl roku a první dva měsíce jsem jen chodil po návštěvách, táta se se mnou strašně rád chlubil,“ vzpomíná pan Bešta dnes, samozřejmě se slzou v oku.
V Chicagu pak poznal nejširší černošské příbuzenstvo, dvě sestřenice (s nimi je v kontaktu dodnes) a taky babičku Camille, která zemřela ve věku 94 let v roce 1993. Robert Bešta za ní jel do Chicaga ještě jednou, v roce 1980, už po smrti otce Roberta. I jí pravidelně psával.
Během šestiměsíčního pobytu v Chicagu od června do prosince 1968 Robert Bešta se svým otcem zažil sovětskou okupaci Československa. Dívali se na ni v jejich chicagském obýváku na televizi. Ovšem stejně tak, jako se kdysi Robertu Rawlingsovi nepodařilo přesvědčit jeho českou lásku, aby za ním přijela do USA a vzala si ho, nepřesvědčil k emigraci ani svého jediného syna, i když mu pomohl najít si v Chicagu dobré místo v bance. „Měl bych pocit, že jsem Čechy zradil,“ říká Robert Bešta dnes.
Nyní pracuje jako vrátný Západočeské univerzity a je mu líto, že se po úrazu kolena nemůže věnovat původnímu povolání v restauraci; jako číšník pracoval téměř třicet let, z toho 12 v Hotelu Plzeň. „Mám totiž hrozně rád lidi,“ přiznává se nakonec.
DĚTI LÁSKY, HLASTE SE!
Znáte-li někoho, kdo je potomkem amerického vojáka, nebo jste-li to přímo vy, tak:
1. Pište na adresu Reflex/Děti lásky, Komunardů 42, 170 00 Praha 7
2. Mailujte na reflex@reflex.cz
3. Volejte na sekretariát redakce, tel. 225 977 442.
