Michaela Fialová: Lovím zvířata pro trofeje a baví mě to
Jmenuju se Michaela, je mi osmadvacet a jsem lovec. Lovím srny, jelence běloocasé, divočáky, lvy, žirafy, antilopy a… třeba zebry.
Lov zebry pro mě byl dlouho jeden z nesplněných snů. Když jsem poprvé dostala možnost díky sponzorovi tuto trofej získat, pochopitelně jsem neodolala.
Zebru je potřeba trefit na lopatce, kde se setkávají pruhy a tvoří tak terč. Takovému zásahu říkají afričtí lovci „perfect“ a zebra vám po něm nikam neuteče. V momentu, kdy vaše kulka míří jen trochu dozadu a trefí žaludek, můžete si být jistí, že zvěř budete stopovat ještě minimálně odpoledne a s dost nejistou šancí na úspěch. Pokud se vám tohle stane třeba na lovu kopytníka kudu a vy jej nedohledáte včas, zůstanou vám alespoň rohy. Po zebře nezůstane nic. Afričtí supi jsou rychlí a vidí daleko.
První dva dny jsme čekali na zebry na farmě, kde jsme byli ubytováni, ale dočkali jsme se jen stáda s mladými hřebci a ty jsme lovit nechtěli. Když už jsme měli štěstí a uviděli stádo, tak se dalo do pohybu dříve, než jsme se my mohli přiblížit. Zebry běží rychlostí až 65 km/h a jsou vytrvalejší než kůň. Jejich hlavním nepřítelem je lev, se kterým se zebry často tvrdě střetnou; jsou ochotny skupinově bránit stádo a soupeře pokopat. Žijí pouze v savanách nebo v horských biotopech střední a jižní Afriky. Pasou se na travnatých územích blízko vody.
Byla jsem dost nervózní. Lov v Africe je vždycky nejistou záležitostí a nevíte, co se stane, zda se vám budoucí trofej vůbec ukáže. Ale já to nevzdávala, po zebřím skalpu jsem toužila. Na lov jsme vyrazili časně ráno; čekala nás cesta k Port Alfréd, pobřežnímu městu. Zebry zde žijí asi v desetičlenných stádech, sestávajících se z hřebce, několika klisen a jejich hříbat. Přebyteční hřebci jsou ze stáda vyhnáni a tvoří pak samostatná, čistě samčí stáda.
U Port Alfréd je zeber dost, takže jsme nemuseli chodit nijak dlouho, než jsme narazili na jedno menší stádečko o šesti kusech. Skryli jsme se v trávě, ale průvodce si rychle všiml, že ve stádě není žádný hřebec – nejspíš jej odlovily šelmy a klisny zatím nenašly náhradníka. Vydali jsme se tedy dál a tentokrát jsme měli štěstí. Skupina zeber, pasoucích se v těsné blízkosti buvolců běločelých, měla ve svém středu hřebce podle odstřelových kritérií.
Věděli jsme, že se musíme přiblížit k zebrám blíž; rána z dálky by byla dost nejistá. Uškubla jsem trs trávy a hodila jej do vzduchu; letěl směrem k nám a Průvodce Gary spokojeně kývl hlavou - zebry nás neucítí. Ale hřebec, jako kdyby něco tušil, skrýval se mezi samicemi a nešlo jej zaměřit.
Po chvilce čekání jsme se rozhodli nechat zebří trio naživu a najít jiné stádo. Následovala docela dlouhá procházka a my už byli skeptičtí, když jsme uviděli na horizontu obrysy několika zeber. Byly asi dvě stě metrů od nás, což není mnoho. Nechtěla jsem nic pokazit, trpělivě jsem hledala na zebřím těle přes puškohled onen zebří „terč“. Pak jsem si dala kratičké dechové cvičení, zamířila a vypálila.
Zebry prchají, rychle sklízíme zbraň a jdeme se podívat, jak dopadl náš zásah. Krve je tam dost, zvíře daleko neuteče, vydáváme se po stopě a brzy vidíme zebru. Má rána nedopadla nejlépe, ještě žije. Okamžitě jej dalším výstřelem dostřeluji a jeho oči hasnou. Trochu se na sebe zlobím. V duchu se zebře omlouvám, zatímco mi Gary a stopař gratulují. Mého zaváhání si ani nevšimli.
Pořídíme několik fotek s trofejemi a přichází čas dát zadost tradicím. Průvodce potírá můj obličej krví a stopař mezitím zručně otvírá zebří vnitřnosti. Dává mi kus syrových jater, zuby odtrhávám sousto. Zezačátku mi to přišlo nechutné, ale pak jsem si řekla, že tradice je prostě tradice.
Jedeme domů a já už se těším na kvalitní steak. Maso ze zebry je zde vyhlášenou pochoutkou. Zbytek zebry, který z důvodu umístění zásahu na srdce nelze odprodat do obchodu, ponecháme stopaři a jeho rodině, která je tak početná že ze zebry nezbude nic za pouhé 2 dny.
