Objev Reflexu: LSD psychoterapii podstoupily v Československu stovky lidí
Karel Gott, Jan Švankmajer, Pavel Rychetský, Boris Hybner, Jiřina Šiklová, spisovatelé (a psychologové) Jan Křesadlo a Zbyněk Havlíček, výtvarníci Ota Janeček, Jiří Anderle a Martin Stejskal, a prý i sám prezident Miloš Zeman. Tihle všichni spolu se stovkami dalších československých občanů experimentovali pod dozorem odborníků s LSD. Pomohla jim tato legendární halucinogenní droga, nebo je poškodila?
V pozdních 60. a raných 70. letech bylo komunistické Československo jedinou zemí světa, která legálně vyráběla halucinogenní drogu LSD. Čeští lékaři dohlíželi na experimenty a terapie využívající LSD; na celém evropském kontinentu jich v žádné zemi neproběhlo tolik. Experimentovali a halucinovali umělci, vědci, studenti i vojáci československé socialistické armády. Výzkumnice Sarah Marksová z Cambridgeské univerzity, která připravuje knihu o psychiatrii v komunistické Evropě, komentuje někdejší českou praxi s podivem: „Je úžasné, jak je všechno to směřování do kolektivního nevědomí a k New Age v naprostém nesouladu s komunistickou doktrínou. Ze všech světových psychoterapií užívajících LSD je ta česká nejpsychoanalytičtější a nejneobvyklejší.“
Nová psychofarmaka – nové možnosti
V 50. letech se Československo snažilo vyvíjet své vlastní léky, aby získalo produkty na vývoz a zároveň aby nemuselo tolik dovážet z kapitalistických zemí. Nejpilněji se zkoumalo ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii (VÚFB), který byl v pražské Kouřimské ulici otevřen roku 1951. Pod ředitelem Miroslavem Protivou začal VÚFB zkoumat alkaloidy derivované z námele, ve střední Evropě hojné houby parazitující na žitě. Námel produkuje sloučeniny užívané v porodnictví pro vyvolání kontrakcí a kontrolu krvácení – a námelové alkaloidy jsou také předchůdci LSD. Roku 1959 chemici z VÚFB objevili novou cestu, jak z nich drogu získat. Ústav si zaregistroval Lysergamid jakožto ochrannou známku pro LSD z něj získanou a ministerstvo zdravotnictví schválilo produkci „převážně k účelům experimentálním“.
Tehdy se komunistická doktrína držela teorie I. P. Pavlova, že duševní nemoc je důsledkem konfliktu mezi naučeným chováním a novými podněty. Ale objev chlorpromazinu, prvního účinného léku na schizofrenii, přesvědčil české lékaře, že biochemie má na psychických chorobách přinejmenším podíl. Oldřich Vinař testuje v Ústavu pro doškolování lékařů několik nových psychiatrických léků, které se objevily v pozdních 50. letech. (Když Vinař navštívil VÚFB a našel jednoho z pracovníků ústavu ležet v bezvědomí na podlaze, řekl si v duchu: „Á, Protiva má novou sloučeninu!“)
„Nová psychofarmaka otevírají nové možnosti,“ zapsal si Vinař navzdory pavlovovské doktríně. „Jestliže psychoterapie psychóz byla dříve jednou z nejméně schůdných léčebných možností, je dnes, ve věku ataraktik, lékařovou povinností.“ V Ústavu pro výzkum výživy lidu v Krči pak Miloš Vojtěchovský a mnozí další včetně Stanislava Grofa podnikali experimenty – často sami na sobě – dokumentující vlivy LSD, psilocybinu (drogy z takzvaných houbiček, například lysohlávek), benaktyzinu a dalších látek. Hledali tehdy „Toxin X“, který vyvolává schizofrenii.
Koncem 50. let už psychiatři věděli, že LSD dokáže víc než jen vyvolat dočasnou psychózu. Pod odborným dohledem umí též „uvolnit“ pacientovo ego a emočně je „otevřít“, což se jeví jako užitečný nástroj pro freudovskou psychoanalýzu. Tu sice komunisté odmítli jako individualistickou a buržoazní (mladí lékaři jako třeba Stanislav Grof, „vynálezce“ holotropního dýchání působící od roku 1966 ve Spojených státech, se jí mohli učit výhradně na soukromých lekcích při bytových seminářích „létajících univerzit“), ale tolerovali skupinovou psychoterapii. Zejména pokud se s její pomocí pacienti dokázali vrátit k práci.
Roku 1960 doktoři Milan Hausner a Vladimír Doležal podali LSD šestadvaceti neurotickým pacientům v pracovněterapeutické komunitě v Lobči. V roce 1962 pak Státní úkol VII-12-5 vyhlásil nutnost hlubšího výzkumu „neuróz a reaktivních stavů“, což otevřelo dveře širšímu užití psychoterapie LSD. Roku 1965 se stal doktor Hausner primářem léčebny v Sadské a ta se s 112 lůžky stala největší léčebnou využívající LSD nejen v zemi, ale i v celé Evropě.
Československápsychiatrie na vlnách LSD
Hausner při terapiích užíval „model dynamické konfrontace“ – pacienti byli nuceni čelit veškerým aspektům své poruchy během skupinových diskusí a pracovních brigád; společně tvořili, malovali, věnovali se hudbě, psali a inscenovali dramata svých životů, a hlavně podstupovali intoxikaci LSD, která jim pomáhala vyjádřit nevědomé myšlenky. Hovořil jsem s patnácti ze zhruba 350 pacientů, kteří prošli Hausnerovým programem LSD (lékařské záznamy jsou přísně tajné, takže jsem pacienty hledal s velkými obtížemi). Pět z nich řeklo, že jim LSD nepomohla nebo jejich stav dokonce zhoršila, a deset uvedlo, že jim byla terapie prospěšná. Tento poměr odpovídá Hausnerovým studiím, podle nichž dvě třetiny pacientů v dotaznících vypověděly, že jim LSD prospěla.
„Myslím, že je to úžasná metoda. Taková koncentrovaná psychoanalýza,“ svěřil se mi Pavel, který dnes pracuje jako koordinátor filmové produkce. Hausnerova LSD terapie mu pomohla vyřešit sexuální „zmatek“, jímž trpěl ve svých jedenadvaceti letech, tedy v roce 1971. „Později jsem v Americe zkusil psychoanalýzu, ale nebyl jsem vůbec schopný řeči, byl jsem úplně zablokovaný. V Sadské vám dali injekci a po patnácti dvaceti minutách jste mluvili následujích pět šest hodin.“
Sám Stanislav Grof poprvé dostal LSD v Roubíčkově klinice EEG roku 1956 a později drogu aplikoval mnoha jiným. Grof se domnívá, že tyto experimenty odkrývaly jednotlivé vrstvy pacientovy psýché a uvolňovaly to, co bylo doposud skryto v nevědomí. LSD podle něj umožnila pozorovat procesy jinak neviditelné jako pod mikroskopem – nebo naopak jako v dalekohledu. „V tomto momentě jsem se o LSD začal zajímat jako o něco, co může prohloubit, zintenzivnit a zrychlit psychoterapii,“ zapsal si Grof později, už jako americký rezident. „Z freudovské psychoanalýzy jsem věděl, že když se dokážete dostat k nevědomým zdrojům různých příznaků a mezilidských problémů, mělo by se to odrazit v terapii. A tady máme nástroj, který nás k nim dostane rychleji a dosáhne mnohem hlouběji než pouhé rozhovory.“
Tripy mystické a osudové
Do půli 60. let praktikovala většina evropských psychiatrů užívajících LSD takzvanou psycholytickou terapii – podávali pacientům nízké dávky zhruba 100 mikrogramů drogy, poté s nimi diskutovali a proces opakovali po dlouhé měsíce i roky za účelem prohloubení pacientova sebepoznání. Grofa zaujala americká praxe psychedelické terapie, při níž psychiatr pacientovi jednorázově podal obrovskou dávku 400 i více mikrogramů a pak ho směroval k mystickému, katarznímu prožitku. Tato technika se ukázala jako zvláště úspěšná v případě neurotiků nebo alkoholiků uvězněných ve svých zhoubných návycích. Bohničtí lékaři Grof, Dytrych a dodnes ordinující Julie Sobotkiewiczová oba zmíněné přístupy kombinovali: nízké dávky pomáhaly při doplňování pacientova životopisu a připravily ho na transcendentální vysokodávkový trip…
