Vítejte v době sdílené! Poučíte se, pobavíte se a hlavně ušetříte
Pronajímáte svůj volný pokoj přes Airbnb a sami cestujete po obývácích svých bližních v rámci couchsurfingu? Nebo snad patříte ke komunitě sdílečů aut sdružených v carsharingových systémech AJO.cz, Autonapul.org či Car4way.cz? Pokud jste aspoň na jednu otázku odpověděli ano, pak jste zřejmě právě vy v nedávné minulosti spolupřenesli druh homo sapiens do jaksi teplejší, vřelejší, a hlavně úspornější doby sdílené.
Také v tom případě zřejmě opečováváte svou komunitní zahrádečku, kradete filmy na Ulozto.cz, toužíte darovat ledvinu na Hearth.net a v PraLETSe (pralets.cz) jste jako doma.
Coworking, carpooling, crowdfunding, couchsurfing, timesharing. Komunitní zahrady, jízdomaty, hithity, ach, ty internety. Půjčování, najímání, směňování, věnování. Ekonomická krize minulé dekády nás vrátila ke kořenům – pocity izolace, náhlý nedostatek peněz a technologické vymoženosti v čele s všemocným WWW lidi stmelily a ukázaly jim, že příjemnější a lacinější než nákupy v obchodech je tovar přímo od bližního svého. Na prostředníky a jejich provize a pravidla se můžeme vykašlat. A často i na peníze.
Před půl rokem napsal můj redakční kolega Miroslav Cvrček článek Mít, či nemít? (vyšel v Reflexu č.50/2014), kde sdílenou ekonomiku představil v celé její parádě. Po přečtení onoho textu jsem zjistila, že sdílenou ekonomikou žiju, ba že si ji užívám!
Můj pražský byteček spoluobývá léty prověřený kamarád, jehož finanční příspěvek hradí veškeré energie a část hypotéky, zatímco já si s malými dětmi o sto kilometrů dál užívám pohodu „letního bytu na venkově“.
Z okna kolegyně Terezy Spáčilové z naší kanceláře kontroluju zralost jahůdek na redakčním „záhonku“ na komunitní zahrádce, kterou si redakce Reflexu pronajala v holešovické Prazelenině.
Fyzioterapeutka Hedvika, která bydlí naproti přes ulici, masíruje mě i moji rodinu, já občas dodám její drobotině oblečení po té svojí. Sousedka Malina mě každý měsíc zodpovědně vozí za hranice „do Reichu“ na olbřímí nákupy kvalitních, leč laciných potravin a pravidelně se mi stará o pedikúru; já jí nosím hadříky pro děti a občas i ty děti (na hlídání) a společně si vyváříme za účelem ušetření času a peněz.
Občasnými finančními dary podporuju komunitní Wikipedii, bez níž by moje práce byla o dost pomalejší, přispívám na projekty na crowdfundingovém Hithitu, stahuju přes torrenty filmy, dávám krev, objíždím stanoviště kváskové mapy, když mi ten prevít kvásek už pokolikáté pojde. A díky záchranné síti svých spoluspotřebitelů pak dojíždím do Prahy vlakem minimálně, aniž bych musela lovit na Jízdomatu – vždycky se najde někdo, kdo mě výměnou za dobrou knihu nebo bábovku ke snídani pustí na sedadlo spolujezdce… Jak příjemné je dávat – a samozřejmě i brát!
Člověk k efektivnímu využívání výdobytků sdílené ekonomiky potřebuje jen internet a chytrý mobil, občas i GPS, odvahu platit na internetu, někdy i různými alternativními platidly (a nemyslím tím jen bitcoiny) – a taky síť šikovných lidí, ideálně přátel. Především je ovšem nutné začít důvěřovat bližnímu svému – že nám při přenocování nerozřeže gauč nebo že nerozřeže nás, že slušně řídí a že neřídí vrak, že nám zapůjčené předměty nezlikviduje nebo neprodá v zastavárně.
Pokud i vás ekonomická krize donutila přemýšlet o tom, kolik věcí skutečně potřebujete vlastnit a kolik nevyužitých předmětů či metrů čtverečních ve vaší domácnosti můžete pronajmout nebo za něco vyměnit, přečtěte si článek Co je moje, to je tvoje – je určený právě vám. Vychází v novém Reflexu číslo č.26/2015 ve čtvrtek 25. června.
