Legendární fotbalista Masopust se skvělým slalomem dopracoval až ke Zlatému míči
Netrhal sítě prudkými střelami, nebyl sprinter, ale s míčem přilepeným na kopačkách dokázal oklamat několik protihráčů a skórovat. To je stručná charakteristika nejlepšího fotbalisty Evropy roku 1962 Josefa Masopusta, který dnes ve věku 84 let zemřel. Čím okouzlil a překvapil svět?
Masopustovský slalom, jak tuhle bravuru nazvali novináři, vstoupil do fotbalové historie podobně jako o desítky let později panenkovský penaltový dloubák. Psal se rok 1959, pražská Dukla porazila na turnaji v Mexiku brazilský FC Santos 4:3, a to i s Pelém, nejlepším fotbalistou historie v sestavě. Masopust dal dva góly, jeden právě po slalomu, a byl nejlepší na hřišti. Druhý den napsaly mexické noviny, že on je fotbalovým králem, nikoliv Pelé.
O rok později obešel v mezistátním zápase s Rakouskem pět zadáků, pak i gólmana a zasunul míč do prázdné branky. O pár týdnů později v utkání Poháru mistrů na Julisce udělal slalomem statisty z obránců Ajaxu. Totéž ukázal v létě 1961 proti CZ Bělehrad v New Yorku, kde Dukla poprvé vyhrála Americký pohár. Pak přišlo finále mistrovství světa 1962 v chilském Santiagu: Tady proběhl s míčem brazilskou obranou, dal gól, Čechoslováci vedli 1:0, ale našemu týmu, největšímu překvapení turnaje, vítězství uniklo.
Zlatý míč
Bylo překvapením, že Josef Masopust, střelec finálové branky, získal Zlatý míč, trofej pro nejlepšího evropského fotbalistu roku? Bylo i nebylo. Sám tomu nechtěl věřit, když mu kamarád novinář četl čerstvou agenturní zprávu. Také mnohý tuzemský fanoušek si myslel, že po Evropě běhají lepší hráči. Podívejme se však na věc z jiné strany.
Pařížský časopis France Football uděloval ocenění od roku 1956. Držiteli trofeje byli dosud Angličan Matthews, Argentinec Di Stéfano, Francouz Kopa, znovu Di Stéfano, Argentinec Suárez, Argentinec Sivori. Co jméno – to osobnost, pojem. A nyní se v této společnosti ocitl Čech Masopust, poprvé hráč z východního bloku, v době studené války... To přece něco znamenalo. Masopust musel něco umět.
„Mazáci zůstali“
Kluk z chudé hornické rodiny se po válce vyučil soustružníkem, hrál dobře fotbal a jako vojín základní služby dostal povolávací rozkaz do ATK Praha. Ministr obrany Alexej Čepička chtěl pro zvýšení prestiže armády, aby vojenský klub hrál ligu a vychovával reprezentanty. Proto komunistický režim, třebaže pranýřoval sportovní profesionalismus Západu, bez uzardění zavedl státní sportovní profesionalismus.
Za „podepsání vojny“ měli sportovci v armádě výborné tréninkové i existenční podmínky; netýkalo se to jen fotbalistů. Zůstaňme však u nich: v ATK (později Dukle) se objevili Novák, Pluskal, Masopust, Šafránek, Borovička a další. Byli mladí, chtěli ve sportu něco dokázat a pochopili, že v armádě je k tomu větší šance než v civilu; a politruky ignorovali či přetrpěli. Na otázku, zda by se Masopust stal stejně velkým hráčem třeba ve Spartě, lze spíš odpovědět záporně. V Dukle totiž vládly profesionální podmínky a marná sláva – i vojenská disciplína.
Masopust zkoušel hru v útoku či obraně, ale teprve až trenér Kolský mu našel ideální místo: Útočného záložníka. Brzy poté, bylo to roku 1954, už hrál v reprezentaci. Uplynulo však pár let a v Dukle usoudili, že mnohým hráčům se blíží třicítka a ztrácejí perspektivnost. Reprezentanty Nováka, Pluskala, Masopusta a spol. měli nahradit mladíci. Padlo rozhodnutí a po něm následoval zájezd do Střední Ameriky, něco jako rozlučka s poděkováním. Jenomže „neperspektivní tým“ porazil Santos s Pelém!
A tak bylo náhle všechno jinak: „Mazáci“ zůstali v Dukle, a tudíž i v národním týmu. Proto se náš fotbal ozdobil na šampionátu v Chile stříbrem. Kdyby však fotbaloví generálové trvali na původním plánu, asi by se chilský úspěch nekonal, čímž by i Masopustův příběh měl jiné kapitoly.
Český fotbalista století
Fotbalový rytíř z Dukly by se bezpochyby prosadil v elitních evropských klubech; zájem o něj byl v Itálii, Francii, Belgii. Možná by mu to trvalo delší čas, byl totiž skromný, a navíc zvyklý hrát týmově. Minulý režim mu však povolil start v cizině až v sedmatřiceti, kdy v druholigovém belgickém Molenbeeku (1968–70) mohl těžko udělat díru do světa.
Údaje o jeho hráčské kariéře znějí úctyhodně: V domácí lize 389 zápasů (79 gólů), osm mistrovských titulů; za národní tým 63 utkání (10 gólů), hra na světových šampionátech 1958 a 1962 a mistrovství Evropy 1960, nominace do výběru světa i Evropy; nakonec – Zlatý míč.
Víc toho žádný jiný fotbalista z české kotliny nedokázal. Koncem roku 2000 to vše potvrdil a završil prvenstvím v anketě Fotbalista století: Vyhrál před Josefem Bicanem a Ivem Viktorem.
Tento text původně vyšel v tištěném Reflexu v roce 2011.
