Čech bojující v Pravém sektoru: žádný žold, jen jídlo a nutné vybavení
Fotografka Anna Jánská strávila na forntě u Doněcka několik dní s jednotkami kontroverzního ukrajinského Pravého sektoru. Organizace, která je v médiích často nazývána jako neonacistická, krajně pravicová, antisemitská či antiruská je volným uskupením několika skupina, jež spojuje vypjatý ukrajinský nacionalismus.
Jednotky pod praporem Pravého sektoru bojují na všech frontách války s východoukrajinskými separatisty podporovanými Moskvou. Patří k nejlépe hodnoceným ukrajinským silám. Anna Jánská pro reflex.cz popsala, za jakých okolností její fotografie vznikaly:
Fotky pocházejí z konce letošního léta. Soustu věcí jsem nesměla fotit – průjezdy checkpointy, hlavní štáb v Dněpropetrovsku, ani mnohé cizince, kteří v Pravém sektoru slouží. V pátém batalionu se mi podařilo kontaktovat i jediného Čecha, který v Pravém sektoru podle dostupných informací je. Oproti velkému množství Čechů a Slováků na druhé straně barikády je to nepoměr, ale svým způsobem pochopitelný. „Nedostáváme žádný žold, žádné peníze, jen jídlo a vybavení, které nutně potřebujeme. Když jsem sem přišel, neuměl jsem ani slovo ukrajinsky, ale cizinců je tu hodně, nějak jsme se domluvili,“ popisuje Pavel (pozn.: jméno bylo změněno)
Většina z věcí dodávaných na frontu jde z dobrovolnických příspěvků a zbytek z vlastních zdrojů Pravého sektoru. Lidé balí cigarety, dívky po škole pletou maskovací sítě, dělají se sbírky. Když jsme vyzvedávali balíčky pro vojáky u jedné z bank v Dněpropetrovsku, zaměstnanci na nás mávali: „Nás si nefoťte, někde se to objeví a přijdeme o práci!“. Čím hlasitější bylo odsuzování Pravého sektoru - ať už v místních, či mezinárodních médiích - tím znatelnější je podpora místních.
S rasistickým nebo extremistickým chováním jsem se za celou dobu nesetkala, ale bylo jasné, že vojáci o svém mediálním obrazu moc dobře vědí. „Tak co, píše se u vás, že jíme ruské děti?“ ptal se mě jeden ze zahraničních vojáků, který přijel z Lotyšska. „Můj otec je odsud, můj bratr tady žije. Kde jinde bych měl být?“ Prosí mě, abych ho nefotila, a představuje se jako John Doe, ale když po pár pivech a procházce Dněpropetrovskem uvidí Ducati Monster, hned s ní chce fotku, kterou si záhy nahrává na Facebook.
Sociální sítě tu koneckonců používá téměř každý, a za Doněckem jsme se navigovali pomocí iPadu, což jen přidává k absurdnímu pocitu z celé války. Vesnice u fronty normálně fungují, děti si hrají venku, v místní samoobsluze vám prodavačka na sčotu spočítá útratu za nákup. Občas se zdá, že větší boje vede vláda mezi sebou než na frontě, ale vztahy mezi samotnými vojáky - ať už z pravidelné armády, jiných dobrovolnických jednotek nebo Pravého sektoru - jsou mnohem lepší, než by se podle chování jejich politických představitelů dalo čekat. Situace je ale stále napjatá a příměří, které oficiálně trvá, je v nedohlednu.
