CIA má Rudou buňku, která nám připomíná, proč je dobré myslet jinak
Blokujete otravné komentátory na Facebooku? Možná, že byste si aspoň některé měli nechat a přemýšlet, co říkají. To je poučení z práce Rudé buňky uvnitř CIA.
Rudá buňka v CIA? To zní divně. A má to znít divně. Den po jedenáctém září 2001 ji založil tehdejší ředitel George Tenet. Za úkol měla nabourat myšlenková schémata zpravodajské komunity, myslet jinak. Byla zaměřená proti terorismu, složená z mladých i zkušených analytiků a původně měla jen jednoho experta na Blízký a Střední Východ. Záměrně, aby ji dlouholetí odborníci netáhli do zažitých modelů. Tenet si výslovně přál, aby přicházela se scénáři, při jejichž čtení se šéfové agentury budou cítit nesví, budou nesouhlasit, budou mít chuť rudé analytiky vyhodit z okna.
Ze začátku se práce Rudé buňky setkávala s velkým odporem veteránů. Podle časopisu Foreign Policy hladily třístránkové zprávy typu, „Jak by Usáma bin Ládin mohl chtít potopit americkou ekonomiku“, nebo „Pohled z Usámovy jeskyně“ matadory proti srsti. Někdy zašel důraz na tvořivost moc daleko. To, když se jedna analýza prezentovala formou komiksového románu. Vydána radši nikdy nebyla.
Jeden z šéfů si stěžoval, že divoké scénáře jsou sice zajímavé, ale v praxi CIA nepoužitelné. V tom je však přesně význam práce Rudé buňky: provokuje k zamyšlení, ukazuje, že je nepřítel může myslet jinak. Když se podíváte na teroristické útoky za posledních patnáct let, celá řada z nich byla připravena málo předvídatelným způsobem a měly na náš způsob života nepříjemný dopad. Kdo by kdy předvídal, že bude zakázáno brát si na palubu letadla tekutiny a před nástupem si v Americe zouvat boty?
Dnes je Rudá buňka důležitou součástí analytické práce agentury. Prezidenti George Bush a Barack Obama patří k jejím dychtivým čtenářům a mezi fanoušky patřil i bývalý ředitele CIA, generál David Petraeus. Mladí analytici považují za čest, když je do Rudé buňky vyberou a oni se ocitnou mezi několika desítkami vyvolených. Po jejich práci se shání experti z širšího okruhu zahraniční politiky. V roce 2010 se jedna analýza objevila na stránce WikiLeaks.org a měla název: „Co když cizinci začnou považovat Spojené státy za vývozce terorismu?“ Třístránková zpráva pojednávala o Američanech, kteří se ve světě zapojují do teroristických akcí a způsobu, jak by mohli změnit náhled na Ameriku.
Úspěšnost práce Rudé buňky se odhaduje na padesát procent. Znamená to, že jedna ze dvou analýz má reálný dopad na praktickou činnost agentury. Kdyby to bylo více, asi by svoji práci – „myslet úplně jinak a provokovat“ – nedělala dobře, stala by se moc konvenční.
Micah Zenko z americké Rady pro zahraniční vztahy napsal o jednotce knihu „Rudý tým: Jak uspět tím, že se vžijete do myšlení nepřítele“. Dnes, kdy není nic jednoduššího, než odfiltrovat pohled, který se vám nelíbí, může být jeho kniha připomínkou, že je užitečné zamyslet se nad názory jiných. Dřív, než zase zablokujete na Facebooku nějaký otravný hmyz, zkuste se na pět minut zamyslet na jeho bzučením.
