Bizarní špionážní kauza končí po 30 letech, americký vězeň č. 09185-016 byl propuštěn
Spojené státy v minulém roce poskytly 74 zemím světa vojenskou pomoc v hodnotě 5,9 miliardy dolarů, ale z této sumy dostal až 3,1 miliardy Izrael (Česko obdrželo od Američanů 3 miliony dolarů). USA si se židovským státem také vyměňují špionážní a strategické informace a přes některé rozepře jsou obě země považovány za strategické spojence. Ale až tento pátek byl mezi nimi ukončen jeden z vůbec nejbizarnějších sporů v oblasti světové špionáže moderní doby, který navíc zatěžoval jejich vzájemné vztahy.
V pátek ráno místního času byla v americkém městečku Butner v Severní Karolíně hustá mlha. Desítky reportérů zde u místní federální káznice čekaly na propuštění vězně č. 09185-016. Jenže nakonec se kamerám a fotoaparátům odjezd známého vězně nepodařilo zachytit. Alespoň tak to popisuje zpráva agentury AP. Nebo to snad bylo jen další pokračování jedné z legendárních kauz novodobé špionáže?
Tím na podmínku propuštěným byl totiž Jonathan Jay Pollard (61), který, pokud mu změnu osobně neumožní americký prezident (či možná příští prezidentka), se bude muset příštích pět let zdržovat v New Yorku, bude muset nosit elektronický náramek určující pomocí GPS místo jeho pohybu a úřady mu mohou kdykoli kontrolovat jakýkoli jeho počítač.
Bizarní na celé věci ale je, že Pollard byl jediným Američanem ve vězení, který byl odsouzen za špionáž pro spřátelenou zemi, Izrael. Nesloužil nepříteli. Navíc dostal původně (v roce 1987) doživotí. Přitom špióni, kteří dodávali informace nepřátelům USA, byli buď vyhoštěni, vyměněni, či odsouzeni k daleko nižším trestům.
Co vlastně Jonathan Pollard spáchal?
Padouch v USA, v Izraeli hrdina
Když byl v listopadu 1985 zatčen, Izrael vehementně protestoval, i když jeho různé instituce nechtěly přiznat, že by pro ně kdy vůbec pracoval. O tom, ale v podstatě nejsou žádné pochybnosti, protože samotný Pollard se k tomu přiznal. V lednu 2002 ho ve vězení navštívil například Benjamin Netanjahu, jeden z nejvýznamnějších izraelských politiků posledních dvou dekád, který je dnes premiérem. „Je to výjimečná nespravedlnost, držet ho tak dlouho ve vězení, protože on nesloužil žádnému nepříteli Ameriky,“ řekl po několikahodinové návštěvě vězení Netanjahu. Za tohoto vězně vášnivě orodoval a navštěvoval ho v posledních třiceti letech každý předseda vlády Izraele. A to je v dějinách něco mimořádně neobvyklého.
Jonathan Pollard předal Státu Izrael podle odhadů americké strany kolem 1000 tajných dokumentů. Kolik jich ale bylo přesně, není známo a podle všeho to neví ani samotný „americko-izraelský James Bond“. Mimochodem, s předáváním zpráv mu vehementně pomáhala jeho tehdejší manželka Anne, s kterou byli v roce 1990 rozvedeni, aby žena prý mohla vést „normální život“.
Co tedy Pollard, který pochází ze židovské rodiny a má silné pouto k judaismu, Izraelcům předal? Paradoxní je, že zejména informace, které podle všeho dostávali také oficiální cestou. Jenže proizraelský špión usoudil, že Američané některé věci svému spojenci zatajují, nebo dodávají pozdě. Viděl v tom přímé ohrožení jeho existence. Když se podíváme na to, jaké tajné dokumenty předal, jeví se, že měl pravdu.
Byly to třeba informace o iráckých raketách diktátora Saddáma Husajna mířících na Izrael. Ty Saddám pak ve válce skutečně několikrát na židovská města odpálil. Nebo údaje o protiletecké obraně v Libyi, o dodávkách sovětských zbraní arabským režimům či satelitní snímky Iráku a Sýrie. Ale také o výrobě syrských chemických zbraní, které tamní režim Bašára Asada zneužíval ještě nedávno, nebo o vzniku pákistánské jaderné bomby.
Od roku 1984, jak popisuje podrobně Wikipedie, byl pracovně převeden do Protiteroristického pohotovostního střediska Výzkumné služby amerického námořnictva v Suitlandu ve státě Maryland. Zde zpočátku pracoval jako dozorce pro monitorování zachycených zpráv, později jako výzkumný specialista zodpovědný za karibskou oblast a americké vnitrozemí se zřetelem na potenciální teroristické hrozby. Právě tady získal oprávnění k přístupu k SCI (Sensitive Compartmentalized Information, přísně tajným informacím).
Důvody špionáže a problémy
Pollard byl nesmírně citlivý na jakékoli projevy antisemitismu. Spíše v tomto směru zřejmě trpěl určitou paraniou. Od mladého věku snil o imigraci do Izraele (ten poprvé navštívil v roce 1970 jako šestnáctiletý kluk), který miloval. Od rychlé emigrace ho odradili pouze rodiče, kteří mu doporučili, ať nejdříve dostuduje.
Pro Pollarda byla tedy špionáž pro Izrael něčím naprosto přirozeným, považoval to za svoji povinnost. Uškodilo mu ale, že byl povahově nevyrovnaný a někdy velmi nevyzpytatelný. Například v 70. letech při studiích na Stanfordově univerzitě v Kalifornii spolužákům tvrdil, že má americké i izraelské občanství, že je agentem Mosadu a že v izraelské armádě dosáhl hodnosti plukovníka. Nic z toho ale nebyla pravda. Několikrát skončil Pollard v dalších letech také na vyšetření u psychiatra.
Hollywoodský scénář
V každém případě je jeho životní příběh fascinující a v mnoha směrech nemá obdoby. Je to jako vystřižené z literatury či filmu.
Ostatně druhá polovina francouzského filmu Les Patriotes, který natočil režisér Éric Rochant v roce 1994 (byl promítán na festivalu v Cannes), je inspirována právě Pollardovou kauzou.
V minulém roce pak posloužil jako předloha k divadelní hře The Law of Return Martina Blanka. Ta běžela na newyorské Broadwayi. A ve východním Jeruzalémě, konkrétně v Silwanu, se po něm jmenuje sedmipatrová budova.
Aby byl příběh Jonathana Jaye Pollarda naprosto stylový, tak po rozvodu se v době věznění pomocí dopisů seznámil s kanadskou ortodoxní Židovkou Ester Zeitovou, kterou si vzal v roce 1993 (některé informace to ale nepotvrzují).
S vysokou pravděpodobností se pak dá předpokládat, že svoji pouť zakončí netradiční špion právě v zemi, o které celý život snil, Izraeli. Jakýkoli prezident USA ho tam jistě rád rychle pustí, protože daleký spojenec na Blízkém východě už na to netrpělivě čeká. A to čekání trvalo dlouhých třicet let.
