Návrat Nicolase Sarkozyho - Hlavně převálcovat radikály i levičáky
Francouzská pravice nemá jasno, jestli vlastně regionální volby vyhrála, nebo spíše zklamala. Stará strana s novým jménem Republikáni pod vedením Nicolase Sarkozyho zarazila obávaný nástup Národní fronty, ale v pár dalších kláních překvapivě podlehla socialistům. Co to znamená pro Sarkozyho cestu za znovudobytím Elysejského paláce? Vystačí mu důraz na bezpečnost a strategie „proti všem“?
Po prvním kole regionálních voleb to vypadalo bledě; Marine Le Penová a její (stále méně) radikální frontisté to nandali všem. Zatímco socialisté volali po ochraně republikánských (rozuměj demokratických) hodnot a v některých regionech se z druhého kola stáhli, aby jejich voliči hlasovali pro Republikány, Sarkozy odmítl obdobné ústupky i jiné pakty s levicí.
Ve finále se to vyplatilo, jeho kandidáti porazili jak Marine Le Penovou na severu, tak její neteř Marion Maréchalovou-Le Penovou v Provenci. Do velké míry za to mohou vděčit voličům ostatních stran, pro mnohé Francouze je populistická FN stále ještě nepřijatelným bubákem.
Sarkozy ale pořád nemá jasno, jestli má víc čelit krajní pravici, nebo středu. Už coby ministr vnitra nepatřil zrovna k fanouškům imigrace, jako prezident s tématy islám, přistěhovalectví, kriminalita, terorismus, národní identita apod. žongloval všelijak.
Zase tak moc se od Národní fronty neliší
Kdyby si nemusel hlídat mediální obraz, jistě by se s Le Penovou ve většině otázek shodl. Jenže právě svými postoji pomohl rivalce přetvořit okrajovou stranu nácků a homofobů v hráče, s nímž se musí v mainstreamové politice počítat. Některá témata krajní pravice by zůstala tabu, kdyby se jimi seriózně nezabýval (ex)prezident a jeho lidé.
Teď Sarkozy radši islám nechává být a ohání se hlavně bezpečností. Francouzský stát prý ustupuje ozbrojeným kriminálníčkům a teroristům. Exprezident proto chce vyzbrojit i městské policisty; ve 120 ghettech by posílil policejní přítomnost; mužům a ženám zákona by dal povolení střílet první; a věznice by měly rozšířit kapacitu o deset tisíc míst.
Bezpečnostní politika už Sarkozyho jednou vynesla do Elysejského paláce, a to v době, kdy se situace s terorem nezdála tak vyhrocená. Logicky tedy na stejnou kartu sází znovu. Svědčí o tom i výběr nejbližších spolupracovníků.
Šéfa kabinetu mu teď dělá bývalý policejní prefekt Paříže a stranický aparát vede exvelitel celé policie. Jen musejí nějak bagatelizovat, že právě za prezidenta Sarkozyho policie a četnictvo skrouhly stavy o deset tisíc – jak připomíná Alain Juppé, Sarkozyho stranický rival.
Nejvýraznějším motivem republikánské kampaně však byla právě hrozba FN. „Odmítáme brutalitu paní Le Penové, se kterou hovoří o syrských uprchlících, stejně jako její nezodpovědné výroky o přistěhovalectví,“ řekl v rozhovoru pro Le Figaro.
Ale spíše než do migrace a terorismu se Sarkozy pouštěl do jiných témat. Rozumný tah: to, co Le Penová nabízí například v ekonomice, se celkem snadno ostřeluje, jako třeba odchod do důchodu v šedesáti letech nebo zvyšování minimální mzdy.
Na začátek února slibuje Sarkozy celonárodní a údajně co možná nejsvobodnější debatu o stranické linii: „Já osobně jsem pro přijetí extrémně silného politického projektu, čímž nechci říci radikálního.“
Pragmatismus hraničící s oportunismem
Přitom jen před pár týdny vyjádřil nad takovými diskusemi opovržení: „Francouzi se vysmívají otázkám linií. Debata o linii nemá žádný smysl, někdy se ptám sám sebe, jestli žijeme na stejné planetě.“ Silným projektem zřejmě myslí hlavně vlastní osobu. Sice jej členové zvolili předsedou strany, o lídrovi však rozhodne až další hlasování, primárky po vzoru USA.
Předzvěstí blížících se debat může být i pondělní povolební rokování stranických špiček. V zájmu „koherence“ si Sarkozy přeje personální změny ve vedení strany – hned se začalo živě debatovat o stranické dvojce, Nathalie Kosciusko-Morizetové, zvané NKM.
Zřejmě proto, že se chce v primárkách šéfovi postavit.„Připadá mi zvláštní v době, kdy se rozbíhá debata o stranické linii, vystrnaďovat ty, kteří mají jiný názor,“ komentovala to sama NKM, někdejší Sarkozyho mluvčí. „Myslet si, že se strana posílí čistkami, to je dávná stalinistická idea.“
Rozkročení směrem tam, kde jsou hlasy
Sarkozy hlásá, že se chce rozkročit do středu i doprava, ale zapomíná dodat, že své rozličné ideje si mohou kolegové i koaliční partneři nechat: jde mu toliko o hlasy a podporu.
Podobným tápáním si v létě procházeli i vládní socialisté: vypsali stranické referendum o dalším směřování partaje. Jenže straníci následovali většinu lídrů, kteří se postavili za zachování dosavadní (nemastné neslané) linie – přestože je vede leda tak k postupnému propadu popularity i k bezradnosti tváří v tvář hospodářským trablům.
Relativní úspěch v regionech zřejmě Hollande vezme jako dostatečnou důvěru k tomu, aby svůj post obhajoval. Patrně pomohly atentáty z pátku třináctého – před nimi se dotýkal dna průzkumů popularity, ale pak začal přece jen působit jako důvěryhodný státník, jenž se s terorem nějak vypořádá. Otázka je, jak dlouho mu to vydrží.
