Povolební Španělsko: Mladé a rudé?
Před nedělními volbami mnozí Španělé hovořili o revoluční změně politického systému, o zásadním rozhodnutí voličů, jestli bude Španělské království tím, čím bylo od smrti Franciska Franka (1975) až do současnosti. Tedy jednotnou konstituční monarchií se dvěma silnými stranami, které se střídají u vlády. Volby nedopadly nijak překvapivě, ale variant dalšího vývoje je celá řada. V extrémním případě by se Španělsko mohlo vydat řeckou cestou nebo se dokonce v dlouhodobém horizontu začít drolit.
Parlamentní volby 20. prosince vyhráli podle očekávání vládnoucí Lidovci (PP). Získali 28 % hlasů a 123 poslanců v třísetpadesátičlené dolní sněmovně. Druzí byli socialisté (PSOE), kteří obsadí devadesát křesel. Potud nic zajímavého, tyto dvě strany se pravidelně střídaly u moci posledních třicet sedm let. Většinou vyhrávaly volby absolutní většinou, takže nemusely hledat partnery do koalic. V parlamentu jim sekundovaly často jen malé regionální a nacionalistické strany a extrémní levice (IU).
Letos se ale do španělského parlamentu dostaly další dvě strany: krajně levicoví Podemos Pabla Iglesiase s téměř sedmdesáti mandáty a středoví Ciudadanos Alberta Rivery se čtyřiceti poslanci. Politická bitva se tak neodehrávala jen mezi levicí a pravicí, ale i mezi „starými“ a novými stranami. Volby dopadly patem. I kdyby se spojila stará pravice (PP) s novou (Ciudadanos) nebo socialisté (PSOE) s Podemos, nebudou mít ani jedni v parlamnetu většinu potřebnou k sestavení vlády.
Hlavními tématy voleb byla korupce, která v minulosti dosáhla hrozivých rozměrů, a nezaměstnanost, která dosáhla rozměrů přímo katastrofálních. Přes jisté zlepšení situace v posledních letech zůstává ve Španělsku bez práce stále kolem 21 % obyvatel, v absolutních číslech nemá zaměstnání 4,85 milionů Španělů
Liberálové proti korupci
Středoví Ciudadanos se již před volbami prezentovali liberálními recepty na řešení nezaměstnanosti, například sjednocením podmínek pro zaměstance s takzvaným dočasným kontraktem a silně ochranářskou smlouvou na dobu neurčitou. Boj proti korupci má tato původně malá katalánská strana ve štítu od počátku své existence. Po květnových komunálních volbách, v nichž v mnoha regionech podpořili lidovecké i socialistické kandidáty pod podmínkou, že přitvrdí v protikorupčním tažení, dosáhli odchodu několika z korupce podezřelých politiků. Krom toho některé voliče zaujali i tím, že šéf strany Albert Rivera, původem z Katalánska, je jednoznačně pro zachování jednoty Španělska. Kdyby se stal premiérem, vzal by alespoň na čas vítr z plachet katalánským separatistům.
Skutečným fenoménem letošních voleb byli ale ultralevicoví Podemos Pabla Iglesiase, kteří získali celou pětinu křesel. Během půl roku od úspěšných komunálních voleb se z radikálního marxisty Iglesiase stal umírněný socialista moderního střihu. Před komunálkami tvrdil, že kdyby mohl, vyvedl by Španělsko z NATO a přestal spolupracovat s USA. Také prohlásil, že když je to v zájmu celospolečenského dobra, není nutné splácet zahraniční dluh. Na jaře s tímto radikálním programem ovládli Podemos madridskou, barcelonskou i valencijskou radnici. Před celostátními volbami obojí popřel a uspěl zas. Voličům nevadí ani to, že se dnes Iglesias nehlásí ke svému spojenci a sponzorovi, venezuelskému dikrátorovi Nicolási Madurovi.
Iglesias totiž především vypadá jako někdo, kdo ve Španělsku skutečně změní politický styl. I vizuálně odpovídá této představě. Mladý, moderní profesor v rozepnuté košili a s culíkem, který řekne žákům: už žádné vzorečky a letopočty, odteď se budeme učit samostatně myslet. A toho, kdo myslí politicky stejně jako on, bude mít upřímně rád. Muž číslo dva, přesněji chlapec číslo dva, a ideolog Podemos, Íñigo Errejón, zase vypadá, jako kdyby teprve vloni odmaturoval.
Mnoho prvků radikálně levicového programu Iglesias drží dál, například prosazuje masivní zvýšení veřejných výdajů, které by se de facto dorovnávaly formou nesplácení zahraničního dluhu neboli měkkčí varianta řecké cesty à la Syriza. A také propaguje masivní zavádění různých lidových hlasování a dalších prvků přímé demokracie. Jedno z navrhovaných referend by pak mohlo vést k zániku Španělska, jak ho známe dnes.
Katalánská karta
Pablo Iglesias po volbách totiž prohlásil, že je nezbytné, aby se v Katalánsku konalo referendum o samostatnosti, což je podmínka toho, aby Podemos jednali se socialisty o případné vládní koalici. V současné době se totiž referendum o odtržení kteréhokoliv území od Španělska musí konat na celostátní úrovni, což prakticky znamená ústavní zablokování katalánské samostatnosti, protože ve zbytku Španělska by pro odtržení hlasovalo zcela jistě jen mizivé procento lidí.
Možností povolebních koalic je samozřejmě celá řada. Předseda vládních Lidovců Mariano Rajoy vyzval například den po volbách socialisty (PSOE) a Ciudadanos k vytvoření velké koalice po německém vzoru. Také by ale bylo možné podle volební aritmetiky sestavit vládu PSOE s Podemos, když by se například Iglesiasovi podařilo pod příslibem podpory ústavních změn a referenda získat hlasy menších katalánských (ERC CATSI, DiL) nebo baskických (PNV, EH Bildu) volebních bloků. Na druhou stranu může Iglesias slibovat referendum o samostatnosti, jak chce. Bez kvalifikované většiny ústavu stejně nezmění.
Vývoj ve Španělském království je těžko odhadnutelný. Jisté je ale to, že končí období dvou silných stran, přičemž socialisty (PSOE) je možné označit za jediné poražené těchto voleb. Jestli se něco nestane, Podemos zaberou jejich místo na levé části politického spektra. Pablo Iglesias je nepochybně velmi schopný stratég, zároveň je ale naprosto nevyzpytatelný. Kdykoliv se může podle potřeby vrátit k radikální rétorice. Ještě před nedávnem tvrdil, že mandát jeho uskupení se odvíjí přímo z vůle lidu, kterou oni jediní opravdu reprezentují, a zbytek je jen politické manévrování. Až když v průběhu léta zjistil, že Španělé nejsou tak revolučně naladění, jak si myslel, ubral plyn. A opět uspěl.
Autor je ředitel Českého centra v Madridu.
