Velké umění spánku: Jak to, že předky nespavost netrápila?
Málokdo z nás někdy nezažil potíže se spaním. Nedostatek kvalitního spánku přitom má na náš mozek vyloženě destruktivní vliv, brání odbourávání toxických látek, výrazně zhoršuje paměť, logické i motorické funkce. A dlouhodobě také imunitu. Zdá se přitom, že naši předkové potíže s nespavostí v podstatě neznali. Jak bychom tedy měli spát, abychom byli fit?
Kdybychom své potíže s usínáním a nočním buzením probírali se svými prapředky řekněme ze 17. století, asi by tak docela nechápali, co vlastně řešíme. Potíže s usnutím? Ty po celodenní fyzicky náročné práci neexistovaly. A že se v noci budíte, to je snad normální, jakápak porucha?
„Možná jde jen o návrat k přirozenému dvoufázovému spánku, jakým prý donedávna spali naši předkové,“ tvrdí ve své studii, která byla poprvé publikována již v roce 2001, americký historik Roger Ekirch, profesor na univerzitě ve Virginii. Úctyhodné množství dat, které autor za 15 let výzkumu nashromáždil (500 odkazů na úryvky z historických deníků, soudní záznamy, zdravotní knihy i beletrii, ale také novodobé výzkumy u některých afrických etnik), poukazuje na možnost, že obecně propagovaný ideál šesti- až osmihodinového nepřerušovaného spánku je v našich dějinách v podstatě novinkou.
„Nejde přitom jen o samotné množství dat, ale také o to, jakým způsobem historické zdroje o děleném spánku hovoří – jako o něčem obecně známém, samozřejmém,“ vysvětluje Ekirch. „Lidé z nigerijského kmene Tiv běžně dělí noc na První spánek a Druhý spánek. Stejnou terminologii používají i evropské prameny. Na zmínky o děleném spánku narazíte v Homérově Íliadě a Odysseji i v Příbězích Dona Quijota od Miguela Cervantese.“
Lékař radí: Děti dělejte o půlnoci
Podle Ekirche vypadal „původní“ spánkový režim našich předků zhruba takto: K tzv. Prvnímu spánku se lidé ukládali zhruba kolem osmé hodiny večer či dvě hodiny po setmění. Po třech nebo čtyřech hodinách se vzbudili, došli si na toaletu, dali si teplý nápoj nebo malou svačinku a strávili zhruba hodinu či dvě v bdělém stavu. Během té doby obstarávali ti, kteří žili na venkově, hospodářská zvířata. Lidé si chvíli četli, pomodlili se… ostatně existoval bezpočet modlitebních knížek určených speciálně pro tuto noční dobu.
A kupodivu i v tuto nekřesťanskou hodinu, kdy se svět hemžil démony, čarodějnicemi, vlkodlaky a kriminálními živly, žili naši předkové společenským životem: Povídali si s ostatními členy rodiny, přemítali o svých snech, navštívili sousedy, vyprávěli si příběhy… Anebo zůstali v posteli a věnovali se sexu. K plození dětí prý docházelo nejčastěji právě v této noční pauze. Byť to často znamenalo, zejména u chudších a početnějších rodin, vystrnadit ostatní členy rodiny uprostřed noci ze světnice. Například francouzská příručka z 16. století radí párům, jež chtějí počít dítě, aby se sexu věnovaly nikoli po těžkém pracovním dni, ale po „prvním spaní“, kdy je člověk odpočatý, více se baví a onu věc „dělá lépe“.
Poté se naši předkové uložili znovu ke spánku, který trval až do rána. Výsledný čistý čas spánku tak vycházel rovněž na osm hodin, jen byl rozdělen do dvou kratších segmentů. Podle Rogera Ekirche není pochyb, že za změnou, jež vytlačila původní spánkový vzorec, stojí modernizace osvětlení v domácnostech i v ulicích měst koncem sedmnáctého století. Pozvolna se mění životní styl severoevropské vyšší třídy, kavárny a kluby, jež zůstávají otevřené až do časných ranních hodin, vybízejí k nočnímu životu a spánek už najednou není „in“.
Proč jsme o druhý spánek přišli, se dozvíte v aktuálním čísle časopisu Reflex.
