Odvěký nepřítel: Rusko válčilo s Tureckem jedenáctkrát
Po loňském sestřelení ruského taktického bombardéru Su-24 poklesly vztahy mezi Ankarou a Moskvou pod bod mrazu. Je sice nepravděpodobné, že by toto napětí přerostlo v ozbrojený konflikt, nicméně kromě Švédska Rusko nezkřížilo zbraně s žádným jiným státem tak často jako právě s Osmanskou říší.
Gaston Bodart spočítal ve Vojenskohistorickém válečném lexikonu, že jen v období 1700–1878 vyhrála carská říše nad Turky v 80 bitvách, šarvátkách a obléhacích operacích a jen v 26 prohrála.
Chronologie
1. Válku z let 1676–1681, vyvolanou úsilím Turecka o ovládnutí pravobřežní Ukrajiny, ukončila mírová dohoda stanovící vzájemné hranice na Dněpru.
2.Války svaté ligy, tvořené Rakouskem, Polskem a Benátkami, se Rusové účastnili v letech 1686–1700 a dobyli Azov.
3. V další (1711–1713) o něj zase přišli.
4. V turecké válce za přístup k Černému moři (1735–1739), ukončené bělehradským mírem, v níž zahynulo sto tisíc carských vojáků, Rusové roku 1737 dobyli Očakov. Počtem 18 000 padlých na obou stranách se tato bitva stala čtvrtou nejkrvavější ve válkách evropských států v období 1618–1913. Rusové dobyli zpět Azov.
5. Válku let 1768–1774 vyvolalo Turecko, snažící se rozšířit svou vládu v Černomoří a na Kavkaze, zmocnit se Astrachaně a oslabit ruský vliv v Polsku. Rusové pod Rumjancevovým velením roku 1771 obsadili Krym, dosáhli úspěchů na jižní Ukrajině i dolním Dunaji. V Česmenském průlivu zničili turecké loďstvo. Küčük-kajnardžský mír jim přiřkl pevnosti Kerč a Kinburn, území mezi Dněprem a Jižním Bugem a volný průjezd černomořskými úžinami. Roku 1783 připadl Krymský chanát Rusku.
6. Pokus Turecka získat ve válce let 1787–1791 Krym vedl k jeho porážkám Suvorovem, jenž za cenu 4000 mrtvých proti 26 000 Turků dobyl Izmail (úhrnným počtem 30 000 mrtvých šlo o druhou nejkrvavější bitvu mezi počátkem třicetileté a koncem druhé balkánské války), a admirálem Ušakovem u Kerče. Jaským mírem postoupilo Turecko Rusku území mezi Jižním Bugem a Dněstrem a uznalo připojení Krymu k Rusku.
7. Odvolání valašského a moldavského gospodara sultánem Selimem III. vyústilo v obsazení podunajských knížectví carskou armádou a válku v letech 1806–1812. Středomořská eskadra admirála Seňavina porazila turecké loďstvo v Egejském moři a blokovala Dardanely, zatímco osmanská armáda utrpěla porážky u Arpačaje a Obileşti. Roku 1811 maršál Kutuzov vstoupil do Bulharska a několikrát zvítězil. Pod hrozbou Napoleonova vpádu do Ruska se však carská říše bukurešťskou smlouvou vzdala dobytých území kromě Besarábie. O život přišlo 100 000 ruských a 125 000 tureckých vojáků.
8. Vypovězení Akkermanské konvence o výsadách Valašska, Moldavska a Srbska Tureckem a boj Řeků za svržení osmanské nadvlády vedly k válce v letech 1828–1829. Carská armáda pod velením maršála Wittgensteina vpadla do podunajských knížectví a vojska generála Dibiče-Zabalkanského obsazením Drinopolu ohrozila Konstantinopol. Na Kavkaze dobyl generál Paskevič Erzerum. Drinopolský mír přiřkl Rusku kavkazské pobřeží od Kubáně k Poti, potvrdil autonomii Moldavska, Valašska a Srbska a nezávislost Řecka. Zahynulo 125 000 ruských a 80 000 tureckých vojáků.
9. Zničení všech sedmi fregat Osmana paši 30. 11. 1853 v poslední bitvě plachetních lodí u Sinopu, kde řadové lodě viceadmirála Nachimova poprvé v dějinách použily výbušné granáty, znamenalo zároveň poslední vítězství ruského loďstva ve velké námořní bitvě (zahynulo 38 ruských námořníků proti 2960 tureckým). Vyprovokovalo však vystoupení Británie, Francie a Sardinského království po boku Turecka v krymské válce (1853–1856). Dobytí Karsu Kavkazskou armádou generála Muravjova neodvrátilo porážku Ruska, jež na základě pařížského míru souhlasilo s neutralizací Černého moře, vzdalo se ústí Dunaje, jižní Besarábie a Karsu. Padlo a zemřelo 45 400 osmanských vojáků ze 165 000 nasazených. Stanovit ruské ztráty pouze na tureckém úseku fronty nelze.
10. Národně osvobozenecké hnutí na Balkáně vyvolalo další válku let 1877–1878. Bojovalo se na Balkáně, zejména v průsmyku Šipka a o Plevno, a v Zakavkazsku. Sanstefanským mírem Turecko uznalo nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory a vytvoření autonomního Bulharského knížectví. Británie a Rakousko-Uhersko však neuznaly ruskou hegemonii na Balkáně a v Černomoří, a proto výsledky války upravil berlínský kongres v neprospěch Ruska, jež v této válce ztratilo podle Knorra z 933 726 nasazených vojáků 117 621 mrtvého, podle dr. Morache ze 737 355 příslušníků Dunajské a Kavkazské armády 119 901. Turků padlo a zemřelo na zranění odhadem 30 000 a zhruba dvojnásobek podlehl nemocem.
11. V první světové válce (1914–1918) bojovali Turci proti Rusům na Kavkaze, v Haliči a Rumunsku. Podle odhadu B. V. Sokolova v této poslední rusko-turecké válce padlo a zemřelo na zranění 152 550 tureckých a 76 300 ruských vojáků. Ruský generální štáb uváděl, že z 64 509 Turků v ruském zajetí 582 zemřelo. V tureckém zajetí registrovali 19 795 Rusů. Podpisem brestlitevského míru Sovětské Rusko stvrdilo souhlas s územními ústupky v Zakavkazsku ve prospěch svého věčného rivala.
Zbývá dodat, že ve většině rusko-tureckých válek si nejvíce obětí vyžádaly nemoci, a nikoli nepřátelská palba.
