Komu se dá věřit? Podle psychologů lidi zajímá víc důvěryhodnost než schopnosti
Lidé se dokáží navzájem ohodnotit během několika vteřin, ale co vlastně přesně hodnotí? Podle některých vědců je pro nás důležitější, jestli člověk působí důvěryhodně, než jestli je odborník. Kořeny takového přístupu sahají zřejmě až do doby jeskynních lidí.
Profesorka Amy Cuddyová z Harvard Business School studuje problematiku toho, jak na nás působí první dojmy po setkání s cizím člověkem. Společně s kolegy Susan Fiskeovou a Peterem Glickem se tématem zabývají již více než 15 let, a objevili v interakcích mezi lidmi několik vzorců.
Ve své nové knize, "Presence," Přítomnost, Cuddyová říká, že lidé, když se poprvé potkají, tak si rychle dávají odpověď na dvě otázky:
Mohu této osobě věřit? Mohu tuto osobu respektovat?
Psychologové hovoří o těchto dimenzích jako o "hřejivosti" a "kompetenci" a v ideálním případě budete při setkání vnímat obojí.
Zajímavé je, říká Cuddyová, že většina lidí, zejména pokud jde o odborné záležitosti, se domnívá, že schopnost je tím důležitějším faktorem. Koneckonců chtějí dokázat, že jsou chytří a dost talentovaní, aby zvládli vaše záležitosti.
Ale ve skutečnosti je hřejivost či důvěryhodnost, nikoli kompetence, nejdůležitějším faktorem v tom, jak vás lidé hodnotí. "Z evolučního hlediska," říká Cuddyová, "je pro naše přežití důležitější vědět, zda si osoba zaslouží naši důvěru."
Dává to smysl, když si uvědomíte, že v časech jeskynních lidí bylo důležitější vědět, jestli je váš kolega schopen vás zabít a ukrást veškerý majetek, než jestli je natolik schopný, aby založil pořádný oheň.
Zatímco kompetence je vysoce ceněna, Cuddyová tvrdí, že je možné ji hodnotit až poté, co vznikla důvěra. Příliš se zaměřit na to, abyste dokázali, jak jste silní a schopní, může být kontraproduktivní.
Cuddyová říká, že stážisté studijních programů jsou často tak soustředění na to, aby vypadali jako chytří a kompetentní, že zanedbávají sociální dovednosti. Jeví se pak jako nepřístupní a pak je to pro tyto snaživé žáky drsné probuzení, když nedostanou pracovní nabídku, protože jim nikdo prost nevěří jako lidem.
"Pokud někdo, koho se snažíte ovlivnit, vám nevěří, daleko se nedostanete. Ve skutečnosti můžete dokonce vyvolat podezření, protože vypadáte jako manipulativní osoba," tvrdí badatelka.
"Vřelá, důvěryhodná osoba, která je zároveň silná, vyvolává obdiv, ale až poté, co jste vybudovali důvěru, tak se vaše síla stává darem spíše než hrozbou."
Cuddyová zabývá také neverbálním chováním a jeho důsledky. Společně s psychology Danou Carneyovoz a Andy Yapem se zabývala tím, jak neverbální projevy moci (především držení těla a postoje, kterými vystupující „okupuje“ prostor) mají vliv pocity a hladinu hormonu. Výzkumníci tvrdili, že zaujetí takového mocenského postoje těla spojené s dominancí během pouhých dvou minut může zvýšit hladinu testosteronu, snížení kortizolu, zvýšení chuti k riziku a zvyšují výkon při pracovních pohovorech. To bylo v populárních médiích pak shrnuto do poučky, že „pokud budete jednat jako silný, začnete jako silný přemýšlet“.
V roce 2014 Eva Ranehillová a další tento experiment opakovali na větším vzorku lidí a zjistili, že tělesný „mocenský postoj“ skutečně zvyšuje subjektivní pocity síly, ale neovlivňuje hormony nebo skutečnou toleranci k riziku. O těchto výsledcích se ještě vedla další debata. V každém případě jde o zkoumání starých pravd, že psychické stavy ovlivňují tělesný postoj, ale že to funguje nějakým způsobem i naopak, což vyjadřuje dávná výzva „hlavu vzhůru“, která neznamená jen to, že pak člověk lépe vidí kolem sebe.
