Hadice ze zdi i divadelní role kuřáků. Jak ve světě obcházejí zákaz kouření
Řada nejen západních zemí v posledních letech zakázala kouření v hospodách, ale často to nebyl zákaz tak absolutní, aby se nedal obejít nějakou kličkou. Někde udělali ze štamgastů herce, jinde členy exkluzivního neziskového klubu. Kuřák se nakouřil a legislativa zůstala celá.
Obvyklým ústupkem vůči kuřákům je, že si smějí zapálit na terasách, zahrádkách a podobně. V upršené Británii se stalo standardem zastřešení, ale barcelonští koumáci na to šli ještě rafinovaněji, když se jim nedostávalo místa na chodníku. Mnozí odebrali vchodové dveře, respektive je posunuli na novou zeď. Lokál zmenšili ve prospěch „falešných teras“, které ovšem byly často obezděné i zastřešené, kdyby zrovna foukalo či lilo. Následovaly pochopitelně tahanice s byrokraty, podle nichž se kouřit smí jen tam, kde jsou maximálně dvě zdi, psal deník El País.
Podobně se s úředním šimlem loni hádali restauratéři v sydneyské čtvrti Liverpool. Kvůli novému zákonu museli na předzahrádkách přestat servírovat jídlo, pokud tam povolili kouření. Ale to nestačilo, ještě museli zajistit čtyřmetrový nečoudící koridor pro návštěvníky vnitřku restaurace, aby do ní mohli projít bez úhony. A pak jim to byrokrati osolili ještě jednou: tím, že přestaly na zahrádkách servírovat jídlo, prý restaurace porušily podmínky licencí.
S cílem podpory malého podnikání zahrnul protikuřácký zákon v Kalifornii výjimku: kouřit nezakázal v těch podnicích, kde pracuje jen majitel. Typicky si představíte špeluňku se čtyřmi stoly, ale cigarety a vodní dýmky si takto ponechalo i Gypsy Café v Los Angeles. Přestože ve dvou patrech obsluhovala řada lidí. „Každý z nich má ve firmě podíl,“ vysvětlil jednoduchou kličku pravý majitel Joseph Melamed. A vodní dýmky nadále vesele inzeruje jako jednu z hlavních atrakcí – paradoxně třeba vedle zdravých salátů.
Jinde zase fungovala právní klička, kdy bar není barem, nýbrž soukromým klubem, a obsluha tam není zaměstnaná, nýbrž se jedná o „dobrovolníky“ – to aby se na číšníky nevztahovaly zákony o ochraně pracovníků.
Ještě vtipnější koncept vznikl v Minnesotě, jejíž zákaz, poeticky nazvaný Zákon o svobodě dýchání, obsahoval jinou výjimku. Kouřit smějí herci při uměleckých vystoupeních. Zákon tak paradoxně přispěl k rozvoji kultury: ubylo hospod a přibylo divadel. Jako třeba The Rock v Maplewood. Pořád se tam hraje jedna jediná hra: „Je to o jednom baru ještě před zákazem kouření,“ řekl rádiu NPR vlastník, Brian Bauman. „Je to improvizované představení, každou noc s novými herci.“ A ti zastávají role typu „kouřící štamgast č. 8“. Scénář ani kostýmy se neřeší a rekvizity jsou jasné.
Po jistém propadu způsobeným zákazem si Bauman mohl pochvalovat zase dobrou návštěvnost. „Fakt nikdy jsem v baru neviděl tolik křenících se lidí. Pořád by mi dávali high-five a tak.“
Radost mu dlouho nevydržela, úřady se do těchto divadelních nocí v hospodách pustily s dřívější vervou a nasázely jim patřičné pokuty.
Naprosto jednoduše šel na zákaz kouření turecký kavárník Suat Karakaya. Do kavárny zvenku natáhl dvě hadice, podobné jako z vodní dýmky, a do první strčil cigaretu. Z té si host potáhne a do druhé kouř zase vydechne. „Kouříme. A protože v kavárně hrajeme hry, musíme si pořád dávat pauzy na cigaretu,“ řekl Karakaya listu Hurriyet. „Tak jsme přišli s tímto řešením.“ Jenom musí obsluha na konci hadice cigarety chodit vyměňovat a zapalovat.
Zda bude případný český zákaz zahrnovat nějaké výjimky pro podporu kultury či podnikání, se ještě uvidí. Můžeme jistě očekávat podobné koumáky s jejich zlatýma ručičkama, ale dost možná se na zákaz bude kašlat. Zeptejte se patnáctiletých, jak často jim upírají natočit pivo.
