Daruj oči, daruješ si lepší život. Proč je zrovna na Srí Lance tolik dárců rohovky?
Darování oční rohovky nezní tak prestižně jako transplantace srdce či kostní dřeně. Možná právě proto je globálně dárců této části těla nedostatek. Překvapivým premiantem je buddhistická Srí Lanka, zřejmě proto, že nesobecký dar v životě tomto může být náležitě odměněn v tom příštím.
Rohovka je ta přední průhledná část oka, která dovnitř vpouští světlo a zaostřuje obraz. Je bezbarvá, kyslík si bere ze vzduchu, není vůbec zásobena krví a mezi dárcem a příjemcem se nehledá žádná složitá shoda – prostě ideální tkáň na náhradní díly. Ani věk není na překážku, je znám i případ, kdy šestaosmdesátiletý mnich (buddhistický, jak jinak) věnoval své oči devítiletému jordánskému chlapci. Přísloví vidět svět očima jiného pak dostává zcela jiný rozměr.
Rozkvět srílanského dobrovolného dárcovství očí začal již v roce 1961 (předtím se dárci stávali popravení vězňové, těžko říci, zda o tom věděli), kdy mladý doktor Hudson Silva založil neziskovou Společnost pro darování očí. Dokladem jeho zanícení pro myšlenku budiž fakt, že první rohovky skladoval ve vlastní lednici mezi máslem a vejci. A šel příkladem i po smrti své matky, jejíž oči (a jeho ruce provádějící operaci) vrátily zrak chudému farmáři, píše BBC.
Daruj dnes, v příštím životě dobře sklidíš, sám Buddha podle legendy vrátil zrak žebrákovi, říká tamní představitel kláštera, který už zaživa daroval ledvinu a oči se chystá věnovat po téhle pozemské štaci. Proto se převážně buddhistická populace Sinhálců s nadšením a vizí „připojištění“ lepší reinkarnace účastní posmrtného sběru rohovek. V Silvově organizaci registrují jako dárce očí pětinu srílanského obyvatelstva, další pak svá „okna do duše“ nabízejí v nové Národní oční bance založené před pěti lety.
Není divu, že ostrovní stát má dost rohovek, aby je mohl vyvážet. První export proběhl již v roce 1964, tehdejší procedura se ovšem dnešníma (vlastníma) očima jeví jako obzvlášť bizarní. Tenkrát Hudson Silva vložil několik očí do ledem naplněné termosky od čaje a poslal je v běžném příručním zavazadle letadlem do Singapuru. Takovéhle dřevní metody by dnes již nefungovaly, údaje z roku 2014 hovoří o 2551 rohovkách vyvezených za hranice, z toho například 1000 šlo do Číny, 250 do Thajska a 50 do Japonska. Významnými příjemci buddhistické posmrtné štědrosti jsou ale i vyznavači islámu, a to z toho důvodu, že poškozování těl je ve většině muslimských zemí zapovězeno. Importovat a vyspravovat části muslimských těl díky dobrotě ostatních ale lze, takže odběrateli rohovek jsou i stovky pacientů v Pákistánu, Egyptě, Malajsii či Nigérii.
V Evropě odebíráme spíše rohovky z USA či od evropských sousedů, to proto, že jednotlivé oční banky zatím nemají sjednoceny ukazatele kvality a musely by provádět kontroly přímo u dárcovské organizace na Srí Lance. Vzhledem k tomu, že rohovky se musí voperovat do čtyř týdnů po odebrání, je jednodušší spolupracovat s již prověřenými „západními“ ústavy.
A povzbuzující poznámka na závěr: Kdo by se obával, že při pohřbu velkorysého a tudíž bezokého milovaného to bude u otevřené rakve divně vypadat, může být v klidu: oční důlky jsou vycpány kuličkami vaty napuštěné emulzí a víčka jsou přilepena k sobě, takže normální „look“ je zajištěn.
