5 režisérských překopávek už hotových filmů, které opravdu (ne)potřebujeme
Loňský Hacker byl divný film. Nedával logiku, působil, jako kdyby někdo cestou na natáčení rozsypal scénář a pak ho v panice znovu složil se stránkami na přeskáčku (a s některými hlavičkou dolů) a do paměti se zapsal hlavně tím, že si v něm hlavní hrdina neustále hledá alibi pro to, aby se mohl odhalit před ženskými divačkami. Nejdivnější na tom ale bylo, že to natočil Michael Mann.
A divné to dodnes přijde evidentně i samotnému Michaelu Mannovi: režisérovi, který má na triku takové bomby jako je Poslední mohykán, Nelítostný souboj nebo Insider: Muž, který věděl příliš mnoho. O Hackerovi se mluvilo jako o filmu, který dostal pořádnou deku při neplánovaném přestříhávání – a nyní ho proto čeká ještě jeden střih. Režisér Mann se rozhodl napravit to, co se při – zřejmě pořádně zběsilé – produkci pokazilo a na scénu (zatím nemasově, v rámci projekce brooklynského uměleckého centra BAM) uvede režisérský sestřih Hackera.
Teď jde jen o to, k jakým režisérským verzím se přestříhaný Hacker zařadí.
Perfektní sestřih: Blade Runner
Skutečný fanoušek převratné sci-fi Ridleyho Scotta nemá doma jenom blu-ray nebo dévédéčko. Má doma kufr, ve kterém je pět disků s původní kinoverzí filmu z roku 1982, mezinárodní verzí a režisérskou verzí z roku 1992 – a hlavně definitivní verzí s přídomkem Final Cut z roku 2007.
Příběhy o tom, jak Scottovi studio původní verzi pocuchalo, se drží stále v živé paměti a Scott každým novým sestřihem film jenom vylepšil: definitivní verze má například naprosto odlišný závěr (a jinou pointu) než ta, kterou studio spíchlo ke spokojenosti diváků; a příběh dává také mnohem větší smysl.
Snad na tom nic nezmění Blade Runner 2, jehož příprava je v plném proudu.
Ostříháno dohola: Hvězdné války
Stejně jako měl Ridley Scott nutkání neustále se vracet ke svému lovci replikantů, tak si ani George Lucas neodpustil znovu a znovu převrtávat své Hvězdné války. Jeho přístup je ale mnohem spornější: když se podíváte na seznam tuctů úprav Hvězdných válek, vypadá to, že tvůrce se prostě každou chvíli probudil z dřímoty a hned utíkal do střižny, aby to „ještě trochu vypiloval“: celých třicet let, dokud to teď celé neprodal Disneymu (z čehož je zcela pochopitelně trochu rozhozený).
Nejbrutálnějším zásahem do původních Hvězdných válek je samozřejmě ten, který spustil revoltu zvanou „Han střílí první“. V původním filmu z roku 1977 Han Solo prostě odpráskne zparchantělého Greeda jako psa.
V předělané verzi z roku 1997 ale od Greeda vyjde laserový záblesk, který dává najevo, že dal Solovi motiv ho seškvařit svým blasterem. Rouhání, svatokrádež.
Ofina podle hrnce: E. T. Mimozemšťan
Podobnou ránu zasadil svému snímku také Stephen Spielberg, když se dvacet let po premiéře E. T. Mimozemšťana pustil do jeho politicky korektnější verze. Zlovolní státní agenti, kteří v původním filmu pobíhají v lese s pistolemi v rukou, v nové verzi pistole nemají: v jejich rukou je nahradily vysílačky, protože to byl přece film pro děti a děti by o existenci palných zbraní vědět neměly...
Po letech si je absurdnosti téhle úpravy vědom i sám Spielberg, ale škoda už je napáchána.
Dokonalá frizúra: Osudový dotek
Taková režisérská verze ale umí vzít také snímek, který by upadl v zapomnění, a udělat z něj něco tak brutálního, že prostě nelze jinak než to vidět znovu. Tohle je případ snímku Osudový dotek, který filmová kritika celkem strhala a mnozí ho odmítli vidět z prostého důvodu, že v něm hraje Ashton Kutcher.
Přitom jde o dílo, které se zvlášť v režisérské verzi zažere hluboko pod kůži.
Film je o chlapíkovi, který se umí vracet do dřívějších verzí sebe sama a ovlivňovat tak budoucnost. Výsledek jeho úprav životního příběhu na míru se brzy dostaví: každá úprava vede k ještě horší verzi současnosti než ta první a příběh hrdiny spočívá v tom, aby to vrátil alespoň do takového maglajzu, kterým to začalo. V původní kinoverzi to (následují spoilery až do konce odstavce!) zvládne s odřenýma ušima za mnohých obětí a divák uroní slzu dojetí. Ale režisérská verze zatlačí na pilu mnohem víc: hrdina se rozhodne nic neriskovat a radši se oběsí na vlastní pupeční šňůře.
Holení břitvou: Šílený Max
Šílený Max: Zběsilá cesta režiséra George Millera je kinetické umělecké dílo narvané pohybem, barvami a příběhem vyprávěným ryze filmovou řečí. Takže je zcela pochopitelné rozhodnutí režiséra, že pustí do světa také černobílou a němou verzi toho samého filmu.
Žádná slova, žádné výkřiky, žádné barvy, žádné chrčení Toma Hardyho – absolutní ticho v kontrastu s černobílým pojetím nejakčnějšího filmu na Zeměkouli. Kromě uvedení na discích blu-ray s volbou doplnit dunící ticho postapokalyptického spektáklu soundtrackem Junkieho XL se počítá také s uvedením v kinech. Jen si představte to ticho. Prořezávané jen zvukem pohybu desítek čelistí drtících popcorn.
