Do Evropy chce málokterý uprchlík, jenže v táborech přestává být k vydržení. Reportáž z Iráku
Vyhlídky na návrat do domovů zničených nebo ovládaných džihádisty či jinými bojovníky slábnou. A stejně tak se nelepší podmínky v uprchlických táborech v Iráku či okolí, popisuje pro Reflex Eliáš Molnár z Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Ahmed mi vyprávěl, jak vzal kalašnikov a zaujal obrannou pozici. Když se dozvěděl, že se k jeho vesnici blíží bandité Dáʿiše, jednal, jak se sluší na bývalého vojáka. Ženy a děti odeslali do bezpečí, zatímco Ahmed a jeho několik sousedů se přichystali k obrannému boji.
Útočníci měli k dispozici těžkou vojenskou techniku. Obránci jen několik samopalů. Své domovy zvládli hájit tři hodiny. Pak přišla chvíle rozhodnutí, jestli zůstat doma a nechat se zmasakrovat, nebo následovat ženy a děti. Zvítězila druhá možnost. Dá ʿiš, jak se na Blízkém východě s despektem říká tzv. Islámskému státu, získal další kus území. Z Ahmeda se stal uprchlík.
Na hraně zvládnutelnosti
Že prý nechtějí s Dáʿišem bojovat a volí raději osud uprchlíků? Kdepak. Stejně tak není pravda, že se všichni ti lidé dali do pohybu kvůli vidině cesty do blahobytné Evropy. Ahmed a jeho přibližně pět tisíc nových sousedů v táboře Dawdia (Daudíja) do žádné Evropy nechtějí. Chtějí čas sektářského násilí přečkat co nejblíže svých měst a vesnic, a až se situace zklidní, vrátit se zpátky domů.
Čekání uprostřed táborového provizoria se ovšem prodlužuje a vyhlídky na brzký návrat domů se ztrácejí kdesi v neurčité budoucnosti. Pro mnohé z uprchlíků se pak nebezpečná, drahá a ilegální cesta do Evropy stává reálnou alternativou. O jejich ochotě vydržet uprostřed táborového provizória rozhoduje také to, do jaké míry je žití v táborech snesitelné.
Už zběžný pohled na tábor Dawdia ukazuje, že uprchlíci snesou hodně. Okolo tábora se táhne ostnatý drát. Na rozbahněné zemi stojí bílé stany, které představují převažující typ obydlí. Pohodlnější obytné buňky jsou v menšině. Mezi stany se táhnou šňůry s prádlem. Pozornost také poutají zvláštní nízké stavby z betonu a kamení připomínající vrcholek studny. Jsou to improvizované venkovní pece na chleba.
Před táborem se rozkládá malé tržiště, jež by mohlo pro obyvatele tábora znamenat zdroj výdělků a přilepšení. Obchod ale vázne. Pětitisícový tábor leží v horách stranou všech velkých center. V sousedství je jen malá vesnice a není moc s kým obchodovat.
V táboře často panují podmínky na hraně zvládnutelnosti. První zimu, která obnáší sníh a teploty dosahující minus patnácti stupňů, se lidem nedostávala tolik potřebná naftová kamna. To už se podařilo napravit. Školám ale například dál chybí základní vybavení. Jsou přeplněné a děti musejí sedět na zemi. Letos také selhávalo zásobování potravinovými balíčky. Chyběla v nich mouka, lidé museli vyžít jen z rýže, fazolí a oleje. To nestačí na víc než pouhé přežití.
Spolu a svobodní
Diakonie se rozhodla svou pomoc na severu Iráku směřovat především táboru Dawdia. Ubohé podmínky totiž provází řada sympatických rysů táborové správy. Tábor je otevřený všem lidem různých ras i vyznání. Připomíná tak běžnou multikulturní společnost Sýrie či Iráku v době míru. Vedle sebe v táboře žijí křesťané, jezídové i muslimové.
Dalším pozitivním rysem tábora Dawdia je, že jeho obyvatelé mají svobodu pohybu. To také není samozřejmost. V mnohých táborech je pravidlem, že je obyvatelé nesmějí opustit a žijí v podstatě ve vězeňském režimu, jakkoliv podmínky uprostřed jiných táborů jsou často mnohonásobně lepší než v táboře Dawdia.
Autor je PR koordinátorem Diakonie ČCE - Střediska humanitární a rozvojové spolupráce
