Nejsmutnější holka na Twitteru neviděla penis českého překážkáře
Odhalování na sociálních sítích má různé způsoby. To, jež má emocionální ráz, je ve veřejných příbězích posledních pár dní doménou dívek. Odhalování maskulinního fyzična trenduje u jejich mužných protějšků. Ne, že by se dívky neukazovaly. Používají k tomu ale uzavřené skupiny.
„Každých deset vteřin se jedna dívka cítí nejistá a ta dívka jsem já.“ Nebo: „Příčina smrti: všechno.“ Případně: „Zemřela, jak žila: celkem připravená, ale ne zas tak úplně.“ Pročítání tweetů dívky s přezdívkou SoSadToday vám den zrovna neprojasní; nejedná-li se tedy o osvobozující svit výbuchu atomové bomby.
Na Twitteru ji najdete pod nickem @sosadtoday a od nejnovějšího tweetu (z celkových pětadvaceti a půl tisíce) se budete v jejím twitterfeedu brodit depresí, existenciální nejistotou, sebepochybovačstvím, sebemrskačstvím a textovými úniky z nárazových panických záchvatů. A je to skvostné. Pokud člověk rezonuje byť jen s částí melancholického repertoáru SoSadToday, vyštrachá mezi řádky vší té hrůzy a zmaru také velkou, byť náležitě depresivní legraci. „Řekli jste si svým dětem o dovolení, než jste je vyrobili?“ „Neříkala bych tomu ani tak deprese, jako spíš k čemu to všechno?“ „Docházím k závěru, že nejsem ani tak gotička, jako spíš nula.“
SoSadToday má dnes už i jméno: jmenuje se Milissa Broderová. Z anonymity twitterového účtu (v níž se kromě depresí poděluje i o myšlenky o sebevražedných tendencích, sexuálních posedlostech a střídavě monogamním a polygamním vztahu se svým manželem, bojujícím s netradiční progresivní nemocí) ji dostala postupující popularita. Nejde ani tak o to, že mezi jejím více než čtvrtmilionem followerů figurují pěvecké magnety na lidi Katy Perryová a Miley Cyrusová; SoSadToday teď – po sloupcích pro magazín Vice a horoscopech pro projekt Leny Dunhamové Lenny Letter – vydává vlastní knihu. A ta kniha se jmenuje So Sad Today. Tak aby se to na obálce nedublovalo.
Velký článek o Melisse Broderové teď přinesl magazín Elle. Chcete-li si ale přečíst něco optimističtějšího, půjdete spíš za článkem s názvem Uvnitř elitního, supertajného světa nejbožejších dívek na Facebooku z Los Angeles.
Zatímco vyprávění o SoSadToday je příběhem o tom, jak se ze zajetí temných mraků psychického Mordoru vyplácat jejich sdílením se širokou veřejností, příběh o losangeleském elitním dívčím facebookovém klubu vypráví o vzniku fenoménu určité kolektivní mysli (a nikdo tady tím nepřirovnává děvčata k Vetřelcům). Do téhle facebookové uzavřené skupiny vás přijmou, pouze pokud jste žena, pouze pokud máte referenci od ostatních členek a udržíte se tam jedině tak, že si to nerozhodíte u jedné z 1500 jeho členek, které tvoří všechny dohromady takovou vetřelčí královnu.
Jasně, každý jsme součástí nějaké facebookové tajné skupiny; tahle s názvem Girls Night In je ale zvláštní v tom (jak vypráví Kristen V. Brownová z webu Fusion z vlastní zkušenosti), že děvčata ji používají jako úlovou mysl. Tohle je generace lidí, kterým přirostl mobilní telefon k ruce – ale tahle její losangelská dívčí frakce to posunuje dál: nejde už o plané čumění do mobilu, pročítání facebookového feedu s marným doufáním, že se tam objeví něco s nezápornou informační hodnotou. Civění do klubu Girls Night In (GNI, „dží en áj“) už je pro jeho uživatelky alternativou k hlavnímu facebookovému feedu, na který nemá smysl chodit. Tomu říkají „normcore Facebook“, čili něco jako Facebook pro normoše.
Dívky v GNI řeší všechno, co pokládají za důležité, a na veškeré jejich otázky se jim dostane názoru, rady a podpory od 1500 jejich kamarádek – konkrétně během hodiny dostanete na svůj post třeba na dvě stovky odpovědí. Ať jde o deprese jako u SoSadToday (jenže v uzavřeném prostředí). Nebo o tvar poprsí (ano, jsou tady nahé fotky, ale klub je tak striktní, že si nikdo nelajsne je vysdílet za jeho virtuální bariéry). Nebo o Berniem Sandersovi (republikánky tu nenajdete).
O třetí přístup k odhalení a ke sdílení se podělila Holly Elmorová na serveru Quartz v článku s všeříkajícím názvem „Jak mi předstírání štěstí na sociálních sítích pomohlo zvládnout depresi“. Fake it till you make it, jak se říká – fixluj to tak dlouho, dokud to nebude pravda.
Nic se ale nevyrovná nepředstíranému odhalení v mužské režii, jak dokládá poslední příběh, zveřejněný českými médii. Překážkář Svoboda v něm poslal přítelkyni bývalého reprezentanta v desetiboji Josefa Karase fotku svého atletického penisu. Ačkoliv se atlet již stačil omluvit s tím, že jde o nedorozumění, protože fotku svého penisu posílal své vlastní přítelkyni a přítelkyni jiného sportovce ji poslal, protože se překlikl, což se stane každému, vždyť ruku na srdce, kdo nerozeslal po všech svých známých aspoň jednou své nahé selfíčko pomazané klokaním sádlem, ať hodí penisem, přece jen to ale vzbuzuje myšlenky na jednu rozšířenou pánskou kratochvíli:
Shrnuto a podtrženo, děvčata tady pánům ohledně odhalení ukazují cestu.
Tak jako se s touhou po odhalování svých nejvnitřnějších citů vypořádaly SoSadToday, dívky v Girls Night In a autorka předstírající facebookové orgasmy štěstí, tak potřebují i muži s potřebou odhalování svých přirození své vlastní odbytiště. Návrh zní následovně: uzavřený facebookový klub s názvem Ukaž klacka nebo něco takového. Protože stejně jako nikdo nechce, aby mu jeho depresivní kamarádky posílaly depresivní zprávy ve dvě ráno esemeskou (a ony je pak začnou publikovat na Twitter a skamarádí se díky tomu s Katy Perryovou), tak ty esemeskové penisy nezajímají nikoho jiného, než ty chlapy samotné.
V tom uzavřeném klubu by si je ukazovali jen chlapi navzájem. A byl by pokoj.
