Radši otročina v cizině než bída v KLDR, shodují se emigranti
Severokorejka I Sung-hi, která pracovala jako servírka v Číně, nesměla protestovat, když ji v restauraci zákazníci osahávali a v opilosti se jí pokoušeli zmocnit. Její dva krajané vzpomínají, jak při dřevorubecké práci v Rusku zahynulo mnoho jejich kolegů. Další Severokorejec dřel prý až 16 hodin denně na stavbě v Kuvajtu, kde byl celý pozemek obehnán ostnatým drátem. Přestože to byl těžký život, podle Severokorejců to bylo lepší než zůstat v KLDR, napsala agentura AP.
Práce v cizině znamená pro Severokorejce po návratu zlepšení společenského postavení a je tak žádaná, že se za její získání dávají vysoké úplatky. "Ženy v Severní Koreji sní o práci číšnice v zahraničí. Když jsem o ni žádala, byla pravděpodobnost 1 ku 12, že ji dostanu," říká dvaačtyřicetiletá I Sung-hi, která po roce 2000 pracovala v severokorejské restauraci ve městě Ta-lien na severovýchodě Číny a nyní žije v Jižní Koreji.
Organizace pro lidská práva označují Severokorejce, kteří jsou vysíláni na práce do zahraničí s cílem získat pro zemi tvrdou měnu, za moderní otroky. Nedávno světová média přinesla zprávu o dalších 13 Severokorejcích, kteří pracovali v jedné restauraci a uprchli do Jižní Koreje.
Zmínění čtyři běženci, kteří pracovali v cizině na přelomu tisíciletí a kteří všichni nakonec rovněž utekli na jih Korejského poloostrova, uvedli, že museli odevzdávat většinu své mzdy úřadům v Pchjongjangu a nikdy neviděli slíbený plat. Peníze, které dostávali, ale stále bohatě překračovaly částku, kterou vydělávali doma. Řekli také, že dostávali relativně slušné jídlo, nebyli pod tak přísným dozorem a měli vzácnou možnost vidět svět a dozvědět se pravdu o své vlasti.
I Sung-hi předpokládala, že její zkušenosti ze zahraničí ji posunou výš na společenském žebříčku, a ona si tak bude moci najít manžela s lepším zaměstnáním. Další tři Severokorejci, kteří pracovali jako dřevorubci či stavební dělníci, si po tříletém pobytu chtěli za vydělané peníze koupit televizi, kazetový magnetofon a ledničku.
"Viděl jsem lidi, kteří se vrátili domů ze služby v zahraničí a kouřili kvalitní cigarety a chodili do restaurace na pivo," vysvětlil Lim Il, který koncem 90. let pracoval na stavbě v Kuvajtu. "Pro řadové občany bylo něco takového nedosažitelné," dodal.
Podle jihokorejské rozvědky působí nyní ve zhruba 50 zemích světa asi 50.000 až 60.000 Severokorejců, nejvíc v Rusku a Číně. Někteří politologové jsou přesvědčeni, že jejich počet je ještě podstatně vyšší. Severokorejské strategické centrum se sídlem v Soulu uvedlo, že tito zahraniční pracovníci přinášejí Severu mezi 150 a 230 miliony dolarů ročně.
Pchjongjang většinou vysílá na zahraniční mise relativně bohaté občany, věrné režimu, kteří se podle něj nenechají tolik ovlivnit cizími kulturami. Převážná většina jsou mladí muži, jejichž rodiny musejí zůstat doma. Pracují v továrnách a restauracích v Číně, v lesích či na stavbách v Rusku, jiní na Blízkém východě nebo v Africe staví obří sochy politických vůdců, vyučují taekwondo nebo poskytují zdravotní péči.
I Sung-hi učila v Severní Koreji literaturu na střední škole, když narazila na nabídku práce servírky v cizině. Její otec prý dal úplatky ve výši asi 70 dolarů místním úředníkům, aby jí pomohl to místo zajistit. Mezi ostatními vybranými byly další učitelky, lékařky či čerstvé absolventky vysokých škol.
Práce v zahraničí ale nesplnila toužebná očekávání. I Sung-hi uvedla, že měla volno jen jeden den za měsíc a že byla nucena pracovat, i když se dozvěděla, že její matka zemřela. Tajná policie servírky neustále sledovala a bila je, když si schovávaly spropitné.
"Někteří zákazníci se dotýkali našich těl, ale my se nesměly bránit, protože naším úkolem bylo jim co nejvíc vycházet vstříc, aby v restauraci utratili všechny své peníze," vypověděla. Kolegyně, které nevydělaly požadované částky, byly prý nuceny k sexu se zákazníky v přilehlém motelu.
Spisovatel Lim Il dal za možnost pracovat jako tesař v Kuvajtu úplatky 20 láhví kvalitního alkoholu a 30 balíčků cigaret. Slíbený plat 120 dolarů měsíčně ale nikdy neviděl, ačkoli dřel od svítání do půlnoci na stavbě obehnané ostnatými dráty. Rozčililo ho, když se dozvěděl, že Bangladéšané a Indonésané dostávají za podobnou práci téměř 450 dolarů měsíčně.
Servírka I Sung-hi nakonec utekla do Jižní Koreje s jedním ze zákazníků, kterého má nyní za manžela, a vyučuje uprchlé Severokorejce v Soulu. Severokorejské úřady potrestaly za její útěk její příbuzné; někteří byli přestěhováni do odlehlých oblastí, jiní jsou přísně sledováni policií, uvedla.
