Týdenní dekomprese: Bob Marley byl černoch a to je skandál. Z dalších zpráv: žena nemá nohy
Umřel Prince, takže se o něm teď bude hodně psát. Je ale spousta dalších lidí, kteří neumřeli – a protože je kvůli takovému detailu, že jim ještě bije srdce, nechceme diskriminovat, budeme o nich psát taky. Tady a teď. Smrti navzdory.
A začneme Bobem Marleyem. Tedy, ten už je také mrtvý, ale v uplynulém týdnu vyvolal velmi živou smršť vzdoru. Na triku ji samozřejmě nemá nic menšího než Snapchat – sociální síť křížená s instantním messengerem kříženým s ordinací plastické chirurgie, která vám umožní proměnit si obličej v pandu, kníratého policajta, Leonarda DiCapria nebo obří rajče zvracející malá rajčata a celé to poslat několika stovkám vašich nejbližších.
Aktuální filtr, publikovaný 20. dubna, ale vzbudil takovou bouři nevole, že se z toho bude svět sociálních sítí vzpamatovávat ještě pěkných pár... hodin. 20. dubna je v podstatě mezinárodní den marihuany. A Snapchat se to rozhodl oslavit filtrem, díky kterému si na obličej v aplikaci nasadíte kukuč Boba Marleyho („Every little thing gonna be alright,“ takže tráva). Což byl super nápad!
„Snapchat to s poctou Bobovi Marleymu podělal, prostě a jasně,“ píše The Guardian. „Snapchat prokázal filtrem Boba Marleyho na 20. 4. chabý úsudek,“ píše Enterpreneur. „Snapchat 20. 4. představil nechutný selfie filtr s Bobem Marleyem,“ píše The Verge. „Pomóc! Snapchat oslavuje Boba Marleyho s tváří natřenou načerno,“ píše Wired. Já nevím, co s tím všichni mají. Ale to bude tím, že můj práh rasismu byl snížen sledováním pořadu Tvoje tvář má známý hlas, kde Petr Rychlý předstíral, že je Louis Armstrong s tváří natřenou krémem na boty. Snapchat má co dohánět.
Další člověk, o kterém by se mělo psát smrti navzdory, se jmenuje Mihailo Tolotos. Tedy, on vlastně už také umřel, bylo mu osmdesát dva let, ale server BoingBoing v tomto týdnu vytáhl na světlo jeho životní specifikum, které stačilo okamžitě zvirálnět. Mihailo Tolotos byl jediný člověk se zdravýma očima, který v životě neviděl ženu. Jeho matka zemřela při porodu a Tolotos strávil celý svůj život (zemřel v roce 1938) jako mnich v klášteře mnišského státu oblasti Svaté hory (Athos) v Řecku.
Poslední ženou, která na Athos kdy vkročila, byla podle legendy Panna Marie. Od té doby je sem zakázán vstup nejen ženám, ale i veškerému zvířectvu samičího pohlaví. (Zákaz tedy při jednom incidentu porušily čtyři moldavské uprchlice, ale trest dvouletého žaláře jim byl odpuštěn).
Kdo ženu naopak viděl, i když ne celou, byli návštěvníci výstavy Roppongi Crossing 2016, která v Tokiu každé tři roky představuje aktuální trendy v japonském výtvarném umění. Letošní ročník má podtitul Mé tělo, tvůj hlas, zabývá se fyzičností i pohlavností a mezi dvaceti umělci z Japonska, Jižní Koreje a Tchaj-wanu představuje i díla umělkyně Mari Katayama.
Když bylo Mari devět let, amputovali jí část obou nohou. Mari ale obrátila tuhle zkušenost do umění a nejenže díky tomu vytváří velmi unikátní záležitosti, ale pracuje i na protézách, které jí umožňují nosit dámské botky s jehlami. Její pozoruhodné příběhy, které v sobě mají silný mix vzdoru i smíření, jsou k vidění a přečtení na jejím blogu.
A k umění a k ženám tady máme z uplynulého týdne ještě dvě zprávy. Ta první, umělecká, se hluboce sklání před monstrózním uměleckým dílem Maurizia Cattelana a noří hlavu do jeho olbřímí mísy. Guggenheimovo muzeum v New Yorku brzy představí současný vrchol výtvarného umění, kterým je záchod uhnětený z osmnáctikarátového zlata. Záchod bude v galerii volně k použití – a každý, kdo si na vykonání potřeby ve zlaté míse vystojí frontu, bude spoluvytvářet umělecké dílo, prý „kritizující obscénní bohatství uměleckého světa“. Hm...
Ve světle tohoto člověk nemůže než propadnout ještě větší úctě před uměním beznohé Japonky.
A když už je řeč o úžasných ženách, Monica Lewinská poskytla interview deníku The Guardian (to je ten, jak se mu nelíbí marleyovský Snapchat a píše o zlatých záchodech).
Monica Lewinská je příklad ženy, ze které si před dvaceti lety udělala média fackovacího panáka – a Lewinská dnes mluví otevřeně o tom, že ji to skoro dohnalo k sebevraždě. Mnozí z těch, kteří se po ní dříve vozili, jí teď ve světle rozhovoru vyjádřili omluvu. A označují ji za inspirativní ženu.
Je zvláštní, k jakým bitvám člověka umí vybudit svět.
