Máme rádi omalovánky, protože jsme úplně v háji
Omalovánky pro dospělé se v Česku prodávají po desetitisících, v Americe stoupl počet prodaných kusů z jednoho milionu minulý rok na milionů dvanáct. Proč? Protože jsme v totální krizi.
O probíhajícím boomu omalovánek pro dospělé se píše zpravidla v souvislosti s tím, jak je to roztomilé a jaký je to skvělý nový byznys. Startovačové projekty vymalovávání sprostých slov i haldy omalovánek naštosované do úhledných komínků v knižních megashopech vyzařují auru pohody, uvolnění a barvité rozpustilosti. „Globální mánie omalovánek pro dospělé; nestíháme vyrábět, radují se firmy,“ píše iDnes. „V obchodech chybí pastelky; prý za to mohou omalovánky pro dospělé,“ píšou Lidovky. „Antistresové omalovánky – pomohou i při padání vlasů,“ píšou Vlasy a účesy.
Problém je v tom, že z úspěchu omalovánek nevyplývají jen samá „jupí“, ale i nějaká ta „do pytle“.
Server Quartz se na trend, který v minulém ruce poslal nevídanou šťávu do výsledků knižního trhu nejen v Americe, teď podíval z druhé strany. V článku s titulem „Americká obsese omalovánkami pro dospělé je volání o pomoc“ se neobrací k tomu, jak skvělou novou tiskárnu na peníze zase kdo vymyslel, ale k tomu, že touha čmárat si barvičkami do předpřipravených kolonek ve tvaru Jona Sněha ze Hry o trůny je zejména symptomem úzkosti a stresu.
„Antistresové“ omalovánky nesou oficiálně v názvu takový ten stres z reklamy na jogurty, v níž se privilegovaná matka se třemi dětmi honí ještě v šestinedělí z jedné zasedačky nadnárodního korporátu do druhé a futruje se jogurtem, protože má stres. Článek o omalovánkách na Quartzu ale zdůrazňuje, že obliba omalovánek není ani tak příznakem trendy manažerského jakože stresu, ale skutečné existenciální úzkosti, kvůli které se nespí, nejí, nežije a končí se na pestrobarevných práškách.
Zmiňuje se tu loňský výzkum American Psychological Association, podle kterého byli Američané v uplynulém roce zase o něco vycukanější, než v roce předcházejícím. My tu můžeme zmínit zase výzkum 1. lékařské fakulty UK a agentury STEM/MARK, o kterém se hodně psalo vloni, podle něhož trpí depresemi tři z deseti Čechů (od 25 do 65 let) a 34 procent balancuje na do ruda rozpálené hraně vyhoření, třetina Čechů má problémy se spánkem, 31 procent jich trpí nadměrnou únavou, pětina do sebe sype léky na uklidnění a 11 procent má prášky „na lepší náladu“. Už v roce 2013 psal JXD na tento stejný server článek o tom, že od roku 2000 v Česku pětkrát stoupla spotřeba antidepresiv. A že v háji nejsou jen dospěláci, dokládá nedávná studie WHO o tom, že české děti patří k těm nejnespokojenějším dětem v Evropě. Ale ty už omalovánky mají.
Podle toho, co nám antistresové omalovánky dávají, lze i čistě od boku usoudit, čeho se nám ve světě za stránkami papírových bichlí nedostává – a co nás v něm frustruje. Může to být třeba ztráta konkrétních obrysů a hranic, kterou nám přinesl život v oligarchické kakistokracii*.
Vezměte si ten přesně ohraničený knoflík v jasně nakreslené kazajce, květinku v oblouku mandaly zralé na vybarvení. Knoflík bude zelený, kazajka bude červená, květinka žlutá v modrém obloučku. Barva patří sem, odsamaď potamtaď. Když se před mnoha lety ptali kyberpunkového autora Williama Gibsona, proč se ve svých knihách obrací do současnosti a kašle na vzdálenou budoucnost, odpověděl, že současnost je takový bordel, že nezná pevné místo, o něž by se mohl opřít a nahlédnout do věcí příštích (to místo si vybudoval v několika knihách a dnes už za horizont zase hledí, ale to je teď vedlejší). Zygmunt Bauman mluví o současnosti jako o „tekuté modernitě“. Čas od času i vysokoškolsky vzdělaní lidé znalí historie prohlásí, že „za totáče bylo líp“, protože člověk prý tehdá aspoň věděl, ze které strany dostane ránu; zatímco dnes netuší, který Babiš mu pole popráškuje jako první.
Pocitům neohraničenosti, nekonkrétnosti a roztříštění nepomáhá ani rozmazávání hranic, které by mělo vykolíkovat právo (co třeba takový ministr spravedlnosti Pelikán, který do kamery s úsměvem prosťáčka odkývá, že je přece naprosto logické, že má ČSSD rozhodnutí soudu na párku, když chce svoje prachy) nebo územní státní celky (viz ta nenápadná kauza s migranty).
No a pak jsou tam všechny ty barvičky a tak. Mimochodem, nepůjčil by mi někdo pastelky?
*/ kakistokracie: vláda nekompetentních
