Návrat z boje: Za alarmujícím počtem sebevražd vojáků stojí zoufalost moderní společnosti
Sebastian Junger se v přednášce v programu TED věnuje posttraumatické stresové poruše u amerických vojáků: a přináší pozoruhodnou výpověď o poruchách moderní společnosti.
Znovu se vyhýbám kulce a místo toho, abych psal o reality show televize Prima Superchlapi (která je sama o sobě dostatečným důvodem k tomu, aby byla Sluneční soustava vymazána z Mléčné dráhy), se hodlám věnovat raději sebevraždám amerických vojáků. Asi to bude mít něco společného s tím, že název pořadu „Superchlapi“ už přesáhl konečnou hranici cynismu, s níž autoři televizní zábavy sunou národu bagrem do chřtánů jeho aktuální vzory. Superchlapi na Primě? Pojďme si povědět něco o superchlapech v americké armádě – a o tom, proč si sahají na život.
Sebastian Junger je americký novinář (a chlap jako hora), autor knižní předlohy filmu Dokonalá bouře a někdejší válečný reportér (pročež byl sám stižen posttraumatickou stresovou poruchou), jehož přednáška teď visí na první straně aktuálních příspěvků přednáškového cyklu TED. Byla nahrána už ke konci loňského roku – aktuální je ale i teď; nejen proto, že hovoří o dlouhodobém fenoménu, ale také proto, že jej zmiňuje v souvislosti rozdělené společnosti – což je právě v tuto chvíli, kdy Amerika směřuje k vyhraněným prezidentským volám, extrémně aktuální. Pokud si najdete ve svém denním rozvrhu bezodkladných meetingů, pracovních obědů nad vybranými pokrmy a celofiremních porad ve věci nesmrtelnosti chrousta volných 13 minut a 28 vteřin, všimnete si, že stejně jako Ameriky se celé téma týká i starých dobrých českých zemí.
Po své osobní zkušenosti s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) se jí začal Junger zabývat jako novinář; a shledal, že počet postižených válečných veteránů po psychické stránce se vyvíjí paradoxně opačným směrem, než by se logicky vzato vyvíjet měl. Každá válka od americké občanské války dál se vyznačuje tím, že intenzita boje jde dolů – ovšem počet následného postižení jde nahoru. Junger v přednášce vypočítává, že aktuální války v Afghánistánu a v Iráku mají třetinovou úmrtnost války ve Vietnamu; současně mají ale také třikrát více postižených PTSD. Aktivně v boji je v současné době nasazena desetina amerických vojáků – ale PTSD jich má polovina.
Mimo rámec přednášky, tady je pár wikipedických čísel pro zasazení do kontextu: v roce 2012 spáchalo sebevraždu 6500 členů amerického vojenského personálu ve výslužbě. Sebevraždu tak spáchalo více veteránů, než kolik vojáků bylo zabito v Iráku za celou válku od invaze roku 2003 (proti Saddámovi a povstalcům padlo 4491 amerických vojáků). V roce 2012 spáchalo sebevraždu 177 aktivních vojáků – to je o jednoho více, než jich ten rok zahynulo v samotném boji. Podle údajů z let 1999–2010 spáchá denně sebevraždu 22 amerických válečných veteránů, jeden každých 65 minut.
Zpět k přednášce: Když Junger ještě studoval antropologii, zabýval se indiánskými běžci kmene Navajo. Při práci na PTSD u amerických vojáků ho trklo, že ačkoliv mnozí indiáni patřili k výsostně válečným národům, posttraumatickým stresem v současné míře rozhodně netrpěli. Junger vysvětluje, že indiáni se z boje vraceli zpátky do kmenového společenství... a za chvíli byli v pohodě (pokud snad nebyli v pohodě už předtím). Nejde o to, co voják zažil v boji, ale o společnost, do které se vrací – říká ve své přednášce Junger a dostává se k pozoruhodnému závěru: moderní voják se z kmenové společnosti armády vrací do odosobněné, odcizené, osamělé společnosti moderní. Z ryze tribální zkušenosti z armády se nevrací do stejně tak tribální společnosti, která by jakékoliv trauma zahladila, ale do společnosti věčného pokroku, kde je se svým traumatem sám.
K porovnání nabízí izraelský příklad. Izraelská armáda má – na rozdíl od armády USA – výskyt posttraumatické stresové poruchy přibližně jedno procento. Proč izraelští vojáci netrpí PTSD? Protože v Izraeli jsou v armádě v podstatě všichni, každý ví, jaké to je v armádě být, každý je připraven do armády vstoupit a ten, kdo se vrací z boje, se vrací... v podstatě zpátky do armády.
V konečném důsledku tedy nejde o trauma z toho, co se člověku stalo v boji, ale o trauma ze společnosti, do které se vrací. Není to trauma z toho, co se stalo, ale trauma z toho, co se děje. Vojáci se z boje vrací s otevřenýma očima pro nuance, kterých si moderní společnost už zapomněla všímat: protože se v tom vaří jako žába. Nevšímá si toho, jak říká Junger, že v moderní společnosti máme osmkrát větší šanci než v chudé zemědělské společnosti, že strávíme život v depresích. Čím bohatší společnost, tím více sebevražd; nikoliv méně. V sebevraždách držíme historický rekord.
Vojáci se vrací do rozdělené společnosti, která jako soudržný kmen dávno nefunguje, společnosti, kde jeden leze přes druhého a propast mezi bohatými chudými se rozšiřuje. A podle Jungera mají právě z toho – a nikoliv z toho, co zažili ve boji – trauma. Sebevraždy páchají ne kvůli tomu, co zažili, ale co vidí kolem sebe po návratu. „A veteráni vědí,“ říká Junger, „že žádný kmen, který se k sobě takhle choval – vlastně ani žádná četa, která by se k sobě takhle chovala – nepřežije.“
