Vojenské převraty nejsou v Turecku ničím novým pod sluncem
Páteční zpackaný pokus o puč v Turecku, jehož se zúčastnila pouze nepatrná část armády (asi 3000 vojáků), která zatkla náčelníka generálního štábu, nutně vyvolává vzpomínky na tři minulé převraty. Hned úvodem je třeba říci, že turecká armáda, druhá nejpočetnější v NATO a šestá na světě, se jako strážkyně Atatürkova odkazu v této zemi tradičně těší velké vážnosti u obyvatelstva a vzhledem k výbušné situaci v tomto citlivém regionu hraje prvořadou úlohu.
Někdejší „nemocný muž na Bosporu“ se nikdy nevyznačoval obzvláštní vnitropolitickou stabilitou. Od počátku roku 1960 zde probíhaly mohutné stávky a protivládní demonstrace za účasti desetitisíců studentů, pracujících, žáků vojenských učilišť a obecně mládeže. Prohlubující se krize hrozila přerůst v revoluci. V noci z 27. května 1960 zasáhla armáda, jež převzala moc i nad policií a četnictvem, zatkla vládu a vedoucí představitele Demokratické strany. Skupina pučistických důstojníků prohlásila za svůj základní program pokračování v politické linii zakladatele Turecké republiky a jejího modernizátora Mustafy Kemala Paşi, zvaného Atatürk (Otec Turků). V čele nové vlády stanul generál Gürsel, který nechal rozpustit Velké národní shromáždění (parlament), jehož funkci převzal sedmatřicetičlenný Výbor národní jednoty, který 12. července téhož roku vydal Prozatímní ústavu. Návrh nové ústavy prošel celonárodní diskusí. Představitele bývalé vlády s C. Bayarem a A. Menderesem v čele soudili na ostrově Yassı Ada v Marmarském moři. Mnohé sice odsoudili k trestu smrti nebo na doživotí, ale tyto rozsudky nebyly vykonány ve všech případech.
První opatření nové vlády „v duchu Atatürkova odkazu“ vyhlašovala důslednější pozemkovou reformu, odvolání tureckých vojáků z Koreje (korejské války v letech 1950–1953 se na straně OSN zúčastnilo 24 882 tureckých vojáků, z nichž 717 padlo, 2246 utrpělo zranění, 107 se pohřešovalo a 219 se ocitlo v zajetí, a vysloužili si uznání a obdiv Američanů a Jihokorejců), snížení početního stavu armády a přehodnocení vztahu k NATO a CENTO (Organizaci ústřední smlouvy). Ovšem, jak známo, sliby jsou chyby, a tak nakonec došlo k naplnění pouze ekonomických slibů, zatímco od změn politických postojů vláda zvolna ustupovala zároveň s tím, jak uhasínal revoluční zápal.
Další převrat následoval za jedenáct let, a to opět kvůli bobtnající politické krizi. Na 10. březen 1971 svolalo vyšší armádní velení mimořádné zasedání Nejvyšší vojenské rady, jež zbavila moci vládu předsedy Strany spravedlnosti Süleymana Demirela. Dva dny poté Nejvyšší vojenská rada podala prezidentu Sunayovi Memorandum z 12. března 1971, v němž stálo, že budoucnost Turecké republiky je ohrožena, pokud nedojde k realizaci reforem slíbených ústavou. Autoři Memoranda požadovali „nadstranickou“ vládu a současně vyhrožovali, že armáda převezme roli zachránkyně republiky.
Memorandum napřed vyvolalo zděšení v řadách pravice, ale také naděje u inteligence. Ukázalo se však, že šlo o plané hrozby, mající zabránit případnému vypuknutí revoluce. V čele nové vlády stanul Nihat Erim, představitel pravého křídla Lidově republikánské strany, jenž vyhlásil požadavek „vypořádat se s extremisty“.
V druhé polovině sedmdesátých let minulého století Tureckem zmítalo politické a náboženské násilí. Pravicoví radikálové se vraždili s levicovými, sunnité s alavity. Umírali ovšem i zcela neangažovaní lidé jak ve velkoměstech, tak i v městečkách východní Anatólie. V Ankaře bylo v jediném květnovém dni zmasakrováno 37 lidí. Bilance za rok 1977 – 262 mrtvých a 1500 raněných – byla předzvěstí mnohem krvavějšího roku 1978. V prosinci 1978 zahynulo v jihoanatolském Kahraman Maraşi při krvavých srážkách vyprovokovaných pravicovými sunnity 115 levicových alavitů a 1052 utrpělo zranění. Celkem v roce 1978 přišlo o život při násilnostech přes 1500 lidí. Násilí kulminovalo v následujícím roce, kdy do listopadu přišlo o život 2444 osob a přes 10 000 utrpělo od ledna 1978 zranění. Od listopadu 1979 do července 1980 politické násilí připravilo o život dalších 1800 lidí, a to včetně bývalého premiéra Nihata Erima, jejž zavraždila militantní levičácká skupina Dev Sol. V roce 1979 zahynulo rovněž šest Američanů sloužících v Turecku.
V ovzduší krvavého teroru, provázeného zhoršující se hospodářskou situací, opět přišla ke slovu armáda, čítající tehdy 567 000 vojáků, 3500 tanků, 2000 polních děl a 290 bojových letounů, s rozpočtem ve výši 2,6 miliardy dolarů (58 USD na hlavu) a považovaná za nejsilnější a nejlépe organizovanou na Předním východě. Dvanáctého září 1980 svrhla vládu. Moci se ujala Rada národní bezpečnosti, vedená generálem Kenanem Evrenem, jež rozpustila parlament a zakázala činnost všech politických stran, společenských a odborových organizací. Předáci hlavních politických stran Bülent Ecevit a Süleyman Demirel byli vzati pod „vojenskou ochranu“. Ecevita později odsoudili ke krátkému trestu vězení, což vyvolalo protesty evropských sociálně demokratických stran. Rada národní bezpečnosti prohlásila ústavu za neplatnou, rozšířila stanné právo na celou zemi, dočasně uzavřela hranice a zastavila provoz na letištích. Armáda prohlásila, že předá vládu do rukou civilistů, teprve až se vyřeší komplikovaná politická a hospodářská situace.
Čtrnáctého září 1980 prohlásil turecký rozhlas generála Evrena prezidentem a šest členů Rady národní bezpečnosti poté složilo „přísahu velkému tureckému národu“ a stvrdilo „věrnost zásadám demokratické a světské republiky“. Na seznamu zatčených se ocitl jak radikální maoista, předseda Dělnické a rolnické strany Turecka D. Princek, tak i představitel pravicové Strany národní akce A. Türkeş a předseda Sdružení revolučních odborů pracujících (DISK) Abdullah Baştürk.
V prvních šesti měsících následujících po převratu zahynulo následkem politického násilí 366 osob včetně 129 teroristů. Denní průměr tedy klesl na dvě oběti denně ve srovnání s dvaadvaceti před převratem, takže armáda násilí potlačila, což jí v očích stresované a sužované veřejnosti zjednalo respekt.
Na rozdíl od tří předešlých převratů z minulého století ten poslední zcela zkrachoval. Podle dosavadních informací si vyžádal 290 mrtvých a nejméně 1400 raněných. Ve vazbě se ocitlo 6000 osob včetně vysoce postavených činitelů. Bylo odvoláno zhruba 2750 soudců a prokurátorů z patnácti tisíc. Dochází k lynčování pučistických vojáků. V zemi se mluví o obnovení trestu smrti. Prezident Recep Tayyip Erdoğan, jejž západní sdělovací prostředky označovaly za paranoika, když varoval před hrozbou převratu, je nyní na koni a udělá vše pro posílení své pozice. Jestliže je však možné uskutečnit puč v členském státě NATO, jenž navíc aspiruje na členství v Evropské unii, je to víc než špatná vizitka a důkaz, že v našem světě je něco shnilého.
