Přepište dějiny! Anebo přepište knížky Roalda Dahla, hlavně ať už nikdo není tlusťoch a šereda
Roald Dahl, jeden z nejoblíbenějších spisovatelů vůbec, byl postaven na hlavu, rozpitván, vypreparován a přešit. Nakladatelství Puffin angažovalo „citlivé čtenáře“, kteří v Karlíkovi a továrně na čokoládu, v Čarodějnicích a v dalších autorových světoznámých dětských knihách přepsali výrazy, jež je „urážely“. Postavy už prostě nebudou tlusté ani ošklivé.
V nových vydáních jsou stovky změn včetně pasáží, které by Roald Dahl (13. září 1916 — 23. listopadu 1990) nikdy nenapsal – třeba těch vysvětlujících, proč není nic špatného na tom, nosit paruku. Proti podobnému upravování se samozřejmě ozvaly kritické hlasy mnoha intelektuálů, a zdaleka ne jen literátů (Salman Rushdie třeba na Twitteru, kde se kauza rozhořela, napsal, že „tahle cenzura je absurdní. Puffin Books a Dahlovi dědici by se měli stydět“). Ozval se i sám britský premiér Rishi Sunak, jenže jím vzývaná ochrana svobody slova a projevu se bude jen těžko vymáhat, když se úpravy dějí se souhlasem a pod záštitou majitelů autorských práv, spisovatelových dědiců.
Jenže aby se z Umpa-lumpů z Karlíka a továrny na čokoládu, dříve „malých mužů“, stali kvůli jakési genderové neutralitě „malí lidé“? A co bude s lidožravými giganty se jmény jako Kostikřup, Flákožrout, Drtichlap a Děckožvyk z Dahlova Obra Dobra? Neuráží nikoho? Nebudou se muset přejmenovat? A co příběh malé Matyldy ze stejnojmenné knížky? To je nesmírně chytrá holčička, jakou bychom všichni chtěli, zato její rodiče i ředitelka její školy jsou zlí pitomci. Takové označení by dnes v nakladatelství Puffin neprošlo a jistě už podobná sousloví z Dahlova díla vymazali. Matyldin příběh má šťastný konec – rodiče holčičku nabídnou k adopci. Je to korektní? Neublíží to při četbě adoptovaným dětem? Diskutujme! Eh...
Ještě že česky v několika posledních letech vydalo nakladatelství Pikola, patřící do velkého nakladatelského domu Euromedia Group, prakticky všechny Dahlovy dětské knížky znova, a že jsou v prodeji i jejich audioverze načtené pro Tympanum Vojtou Kotkem, Petrem Čtvrtníčkem a dalšími. Osvícený nakladatel pak při dalším vydání, doufejme, vyjde z kanonické verze nijak nepoznamenaného (čti: nezničeného) originálu. K čertu s vaší ignorantskou verzí diverzity, vy zatracení tuční a škaredí cenzoři, ničitelé uměleckých odkazů!
A kdo byl vlastně Roald Dahl?
Vzpomínáte, jak se postarší Jihoameričan se značně zašlými zuby sázel o svůj nablýskaný cadillac, že zapalovač jistého mladíka nechytne desetkrát za sebou, aniž by vynechal? O jedenáct aut už přišel, zato vyhrál v protisázkách sedmačtyřicet zvláštních fantů. Lidských prstů! Ten ikonický příběh zfilmoval režisér populární televizní série Alfred Hitchcock uvádí a pak i Quentin Tarantino. Od smrti autora téhle historky, Roalda Dahla – britského stíhacího pilota se zásluhami z druhé světové války, špióna Jeho Veličenstva ve Washingtonu, ale především báječného spisovatele – uplynulo 23. listopadu dvaatřicet let. Ke kulatému výročí kdysi Reflex publikoval dahlovskou causu; pojďme si ji připomenout...
Dahl nás chytil za srdce už v dětství. Karlík a továrna na čokoládu, Čarodějnice, Danny, mistr světa... Pak jsme se přes povídkové antologie Líbej mě, líbej či Jedenadvacet polibků Roalda Dahla dostali až k bohovi sexu Strýčkovi Oswaldovi, jeho skandálním deníkům přetékajícím různými lidskými (nebo taky býčími) tělesnými sekrety a k Milostným rošádám. A přitom Dahl ani nevystudoval univerzitu – a jeho mateřským jazykem nebyla angličtina!
Norským rodičům se 13. září 1916 narodil vítaný přírůstek ke třem dcerám. Pojmenovali chlapečka po Roaldu Amundsenovi, norském národním hrdinovi, který jen pět let před Dahlovým narozením zdolal jižní pól. Jako by předurčili synkovu heroickou budoucnost.
Ač rodina přistěhovalců bydlela jen kousek cesty od velšské metropole Cardiff u, doma se mluvilo norsky – tak maminka Sofie vyprávěla dětem pohádky o trollech a jiných potvorách ze skandinávské mytologie. V roce 1920 umřela Roaldova sedmiletá sestra na zánět slepého střeva a o pár týdnů později usmrtil zápal plic i otce Dahla. Tenhle smolař kdysi přišel o svou první ženu a kvůli neschopnému lékaři i o ruku (opilý felčar totiž léčil zlomeninu jako vymknuté rameno), ale přesto podle synových vzpomínek dokázal vyřezávat báječné věci. Vdova se, na tu dobu hrdinně, rozhodla se zbylými šesti děcky (dvě byla z Haraldova prvního manželství) zůstat ve Walesu.
V UNIFORMĚ PILOTA RAF
Roald Dahl vyrostl v hezkého, štíhlého muže impozantního vzezření – měřil bez dvou centimetrů dva metry. Taky proto od dětství vynikal ve všech možných sportech, hlavně ve squashi, po jehož dnešní popularitě tehdy nebylo ani vidu, ani slechu.
Roku 1934 se stal zástupcem olejářské společnosti Shell v Dáresalámu. Tanganika ho zatáhla do dobrodružství, a nejen s hady a lvy – právě tady ho totiž zastihl začátek druhé světové války. Po čtyřech měsících v čele skupiny černých bojovníků ve službách britské armády Dahl přešel ke Královskému letectvu, v němž zůstal až do roku 1945. I když 19. září 1940 službu málem ukončil. Z důvodu předčasného úmrtí.
Ten den dostal příkaz, aby se svým letounem Gloster Gladiator letěl z egyptského Abúsíru na bagdádské předměstí Ámiríja, tam doplnil palivo a přes Libyi se vrátil do egyptského přístavu Marsá Matrúh. Na posledním úseku cesty však nemohl kvůli špatnému zadání souřadnic najít přistávací pruh – a s blížící se nocí a klesající ručičkou na palivoměru musel nouzově přistát v poušti. Letadlo se v dunách roztříštilo a Dahl z hořícího vraku vyvázl s frakturou lebky, rozbitým nosem a dočasnou slepotou. Tehdy ještě nepsal, ale později znalost létání několikrát využije v próze. Třeba ve svém vůbec prvním textu, článku o havárii uveřejněném v americkém dvouměsíčníku Saturday Evening Post, v knize Přepínám: Deset příběhů o letcích a létání, která v češtině vyšla před šestnácti lety, nebo v druhé části své autobiografie (česky ji vydal Volvox Globator roku 2009 pod názvem Sólový let).
Po uzdravení Dahla přeložili do Řecka, kde létal s hurricany a ostřeloval německé junkersy. Luftwaffe jeho vinou přišla o pěkných pár kousků, na jaře roku 1942 byl ovšem stíhací pilot převelen „ke štábu“ do Washingtonu kvůli příšerným bolestem hlavy. V té době začal psát. A tak trochu špiónit.
ŠPIÓNEM VE WASHINGTONU
Dahlova tajná diplomatická mise, kterou ho formálně pověřilo Jeho Veličenstvo Jiří VI., měla jednoduchý cíl. Úzká skupinka elitních špiónů z britské tajné služby SIS, označované zpravidla jako MI6, se počátkem 40. let snažila zvrátit neutralitu Spojených států a zatáhnout izolacionistickou zemi co nejrychleji do války, která zuřila v Evropě. Samozřejmě na stranu Spojenců. Dahl se dostal do dobré společnosti – spolu s ním kuli v elegantních smokinzích během večírků mocenské pikle jak pozdější duchovní otec Jamese Bonda, spisovatel Ian Fleming, tak Bondův údajný předobraz, legendární špionážní velmistr Bill Stephenson, nebo otec reklamního průmyslu David Ogilvy. Není tedy divu, že o pár desítek let později, už jako slavný spisovatel, Dahl pro stříbrné plátno velmi volně adaptoval dva Flemingovy romány. Byla z toho vysoce ceněná bondovka Žiješ jenom dvakrát z roku 1967 se Seanem Connerym v roli agenta 007 a o rok mladší, nepříliš zdařilá rodinná komedie Chitty Chitty Bang Bang.
Právě za svého špiónského působení ve Washingtonu, ve společnosti aristokratů a vysoce postavených politiků, přičichl Dahl ke značně rozmařilému životnímu stylu, který po celý život neopustil. Ano, procházel se sice s americkou první dámou Eleanor Rooseveltovou po Hyde Parku a párkrát srazil patky před samotným prezidentem, ale co je moc, to je moc ... Jako zcela dětinský se jeví například údajný příkaz starého spisovatele nakladateli, aby k Dahlům domů posílal pro rukopisy výhradně kurýra v nablýskaném rolls-royci.
Bondovská dobrodružství budoucího spisovatele a jeho špiónských kolegů ve zbrani literárně ztvárnila Jennet Conantová v jedné ze svých tří ceněných knih z druhé světové války, obsáhlém bestselleru z roku 2008 The Irregulars: Roald Dahl and the British Spy Ring in Wartime Washington. Jak by asi její rešeršní činnost a styl posoudil sám Dahl, v té době velitel letky a díky minimálně pěti sestřeleným nepřátelským letounům taky držitel čestného označení letecké eso? Sám měl totiž brzy začít přemýšlet o svém stylu. Ze špióna se stal spisovatel – roku 1943 vydal první ze svých sedmnácti úspěšných dětských knížek, Gremlinky.
RODIČE? JSOU MRTVÍ!
„Roald Dahl je bezpochyby nejúspěšnější autor knih pro děti na světě,“ napsal známý spisovatel a novinář Brian Appleyard pro deník The Independent. Jako by Tolkien, C. S. Lewis, Lewis Carroll nebo Astrid Lindgrenová nikdy neexistovali ... Dahlovy prózy pro děti spojuje nejen to, že otevírají neznámé světy plné nadpřirozených bytostí a dobrodružných zážitků, že jsou legrační, že si jejich autor dokáže chytře pohrát s jazykem a že se po nich na pultech zapráší. Především jsou všechny velmi temné. Trochu jako pohádky bratří Grimmů – hemží se osudem vláčenými sirotky a občas v nich někdo umře. Logicky zpravidla rodiče, jak sumarizuje básník a prozaik Pavel Šrut: „Roald Dahl se s tím nemazlil; hned v začátku posílá rodiče na onen svět. Oni v těch dětských knížkách většinou přece jen trochu překážejí.“ Šrut pro Dahlova nejvýznamnějšího českého překladatele Jaroslava Kořána převáděl třeba verše z Karlíka a továrny na čokoládu (od roku 1992 kniha vyšla česky už osmkrát a zfilmována byla hned třikrát, o videohře z roku 2005 nemluvě) nebo z Jakuba a obří broskve – a třeba právě Jakubovi rodiče jsou hned na začátku sežráni nosorožcem...
Pokud jde o ony svérázné happy endy, spisovatel, tehdy už čtyřiasedmdesátiletý, se například před svou smrtí veřejně distancoval od snímku Čarodějky, natočeného Nicolasem Roegem podle jeho dětské knížky, napsané jako všechny ostatní v Dahlově zahradní chatce v městečku Great Missenden nějakých padesát kilometrů od Londýna. Co mu na něm vadilo? Šťastný konec! A přitom to byl on sám, kdo jej původně napsal! Těsně před publikací knížky si to však rozmyslel a nechal čarodějnice, aby tlustého chlapečka Bruna proměnily v myš nadobro, zatímco z filmové myši Lukea se nakonec zase stane kluk.
DRAHOUŠKOVÉ DRTICHLAP A DĚCKOŽVYK
Jak mi připomněl Pavel Šrut a jeho spolupracovnice, ilustrátorka Galina Miklínová, kteří svými dětskými knížkami vévodí českému trhu, britský spisovatel ve svých příbězích kalkuloval ještě s jedním faktorem: Děti milují záporáky. Sám neměl nijak zvlášť hezké vzpomínky na své učitele a nechával se jimi inspirovat při tvorbě literárních padouchů. Křivé charaktery uměl bezvadně. Třeba jeho knížce s příhodným názvem Prevítovi za mnohé vděčí i J. K. Rowlingová – mudlovští pěstouni malého kouzelníka Harryho Pottera, Vernon a Petunie Dursleyovi, jako by Dahlovým „sympaťákům“ z oka vypadli.
Spisovatel byl otcem pěti dětí a právě po narození dcerek Olivie a Tessy definitivně přesedlal z psaní pro dospělé k dětské literatuře. Zřejmě i na svých ratolestech testoval, zda je v pořádku, aby se knížka Obr Dobr hemžila lidožravými giganty se jmény jako Kostikřup, Flákožrout, Drtichlap a Děckožvyk. Mimo chodem, hlavní postavou téhle knížky je holčička Sophie, jejímž předobrazem je spisovatelova vnučka Sophie Dahlová. Ta jen o pár let později ozdobí titulní strany britské nebo italské Vogue, stane se přes poměrně bujné proporce (nebo právě pro ně?) jednou z nejžádanějších modelek planety a její slávu zpečetí reklama na parfém Opium, která je stažena z britských billboardů. To bělostné nahé tělo na černém sametu bylo pro prudérní Brity přece jen trochu moc. Dnes jde Dahlová v dědečkových stopách – přesedlala na dráhu spisovatelky a ze sloupkařky Vogue se stala autorkou beletrie i žádaných kuchařek.
I její dědeček Roald se odmala velmi zajímal o jídlo – zejména o cukrovinky, které v jeho dětských knížkách hrají skoro stejně důležitou roli jako enormně tlustí lidé Zbožňoval sladkosti a ve své autobiografii se dlouze rozepisuje o lásce k čokoládkám Cadbury, jež s kamarády jako žáčci ve škole dostávali za dobré výsledky. Malý Roald ještě dlouho snil o dráze vývojáře Cadbury, v továrně na čokoládu. Právě tahle myšlenka stála u zrodu jeho třetí dětské knížky, té o Karlíkovi z roku 1963.
Dahlova obrovská popularita zejména v jeho domovině byla definitivně potvrzena v dubnu 2003, když BBC vyhlásila soutěž The Big Read (britský vzor české televizní Knihy mého srdce) o národem nejmilovanější knihu. Vyhrál sice Tolkienův Pán prstenů, ale Dahlův Karlík se ocitl na 35. místě, na 56. pak jeho Obr Dobr, na 74. Matylda a na 81. příčce skončili Prevítovi. Čtyři zářezy v první stovce, navíc vše dětské knížky? Nevídáno. Úspěšnější než Dahl byli u britského publika, pokud jde o počet titulů v prvním stu, jen klasik Charles Dickens a grafoman Terry Pratchett, který o své „úžasné Zeměploše“ publikoval průměrně dvě knihy ročně. To Dahl sám přiznával, že je v tvorbě velmi pomalý: „Někdy mi první stránka zabere i měsíc.“
NÁPADY STRÝČKA DAHLA
Prvních patnáct let své literární dráhy Dahl věnoval psaní pro dospělé; stal se klasikem povídky, zejména svými výraznými, nečekanými pointami. Při četbě mnohých z jeho šedesáti bizarních, temných, někdy až potměšile zlomyslných povídek se vám chce zvracet. Stresem. Anebo taky plakat soucitem s nebohými hlavními hrdiny. Vzpomínáte na jeden z nejlepších kousků v Česku nesmírně populární antologie Jedenadvacet polibků Roalda Dahla (později s pár bonusy jako Devětadvacet políbení Roalda Dahla) s názvem Farářovo potěšení? Jak vyčuraný obchodník se starožitným nábytkem za pakatel koupí nesmírně cennou komodu od Chippendalea? Řekne jejím majitelům, dobromyslným venkovanům, že by rád jenom ty nožičky, jen aby jim nemusel dát o něco víc peněz. A oni jí je odříznou a zbytek mahagonového skvostu rozsekají na otop, aby chamtivci vyšli vstříc, když už je ochotný jim za ten starý krám zaplatit dvacet liber ... To není povídka, ale thriller!
Totéž lze říci o mnohých dalších, třeba o Skopci na porážku, v němž paní Mary zabije manžela mraženou skopovou kýtou, načež vražednou zbraň naservíruje policistům. A již zmíněná povídka Muž z jihu o vášnivém sázkaři a majiteli pěkné hromádky lidských prstů byla několikrát zfilmována; českému diváku utkvěla ve zpracování Quentina Tarantina v povídkovém filmu Čtyři pokoje nebo jako jedna ze 77 epizod populárního televizního cyklu Alfred Hitchcock uvádí.
CESTA K NEBESŮM
Roald Dahl si roku 1953 vzal hollywoodskou (a broadwayskou) herečku Patricii Nealovou. Krasavice jistě uvítala klidný manželský přístav. Krátce před sňatkem totiž po tři léta randila se ženatým hereckým kolegou Garym Cooperem a před očima veřejnosti snášela obrovská ponížení. Filmový hezoun ji přinutil k tomu, aby šla na potrat, od jeho ženy dostala nenávistný telegram, jeho malá dcera Maria jí ve společnosti plivla do obličeje ... Kromě toho, že Patricia roku 1964 získala Oscara za hlavní ženskou hereckou roli ve westernu Hud a odmítla ve prospěch Anne Bancroftové úlohu paní Robinsonové v Absolventovi, dokázala svému manželu Roaldovi porodit pět dětí, čtyři holčičky a kluka. To je stejná konstelace jako u Dahla a jeho čtyř sourozenců, dokonce i s tím bolestným detailem smrti sedmileté dcery. Patricia stála po Dahlově boku celých třicet let, ačkoli ji od počátku 70. let zřejmě podváděl s její přítelkyní Felicity, zvanou Liccy. S touto ženou, jejíž jméno česky znamená Štěstí, si spisovatel užil osm let trvající šťastné manželství. Pak umřel.
Roalda Dahla skolila 23. listopadu 1990, v jeho čtyřiasedmdesáti letech, zhoubná nemoc krve. Pohřbili ho s jeho oblíbenými kulečníkovými tágy, pár láhvemi dobrého burgundského, čokoládkami a další výbavičkou. Doufám jen, že škodolibý literární velikán nemusí za trest kvůli strašení neviňátek v nebíčku ležet v jámě se svými lidožravými obry z Obra Dobra a místo čokolády jíst jenom odpornou zeleninu fňokurku.
