Nejšílenější věznice světa aneb Tady by se Dalíkovi nelíbilo

  Bang Kwang. První tři měsíce zde vězni stráví s ocelovými obručemi na nohách.|archiv

Sérioví vrazi, sexuální devianti, podvodníci, drogoví dealeři a ziskuchtiví turisté, pokoušející se pašovat drogy. Ti všichni končí za branou hrůzu nahánějícího thajského žaláře. Své o peklu, jež Bang Kwang představuje, věděl rodák z Turnova Radek Hanykovics, kterého v roce 1996 zadrželi na letišti v Bangkoku s více než dvěma kilogramy heroinu, za což byl odsouzen k padesáti letům vězení. Po osmi letech, jež Hanykovics strávil v jedné z nejdrsnějších věznic světa, se podařil České republice vyjednat jeho převoz do Valtic, odkud byl kvůli rakovině plic brzy propuštěn. Hanykovics v roce 2007 zemřel, zanechal po sobě deník, který byl knižně vydán s názvem Pro drogy nemá smysl umírat. O tom, jak to v Bang Kwangu chodí, si můžete udělat představu z Hanykovicsových prvních zápisků, jež si psal na kus igelitu.

„Jsem v cele předběžného zadržení o rozloze 20 m². Kromě dvou cizinců a deseti Thajců jsou mými společníky tisícovky moskytů, stovky švábů o velikosti zralé švestky a z díry v dřevěné podlaze občas vykukuje vypasená rodinka potkanů.“ V další kapitole popisuje situaci, kdy věznici zasáhla epidemie. „Teplo, pach potu. Neuplyne pět minut, aby do mě někdo nešťouchl či nekopl. V naší cele je asi čtyřicet nešťastníků se střevními potížemi a pouze jeden turecký záchod. Někdy se o jednu díru v zemi musíme dělit dva ve stejný okamžik. Když dojde voda ke spláchnutí, vyrobíme si roušku přes obličej a jsme jako banda bankovních lupičů.“

Nejhorší vězení na světě se nachází na Filipínách. | profimedia.cz

Vězení na Filipínách bylo postaveno pro 800 vězňů, každodenním peklem si jich zde ovšem prochází kolem 3800. O jednu toaletu se dělí až 130 lidí, hygiena je naprosto žalostná a všudypřítomný pach je pro člověka zvenku jen těžko snesitelný. Bují zde nemoci a šíří se infekce, smrt je běžnou, každodenní realitou. Velké množství vězňů trpí psychickými problémy. Sebepoškozují se, útočí jeden na druhého, nebo naopak jen sedí v rohu a mlčí. Týdny, měsíce, dokud nevyhladovějí a nezemřou. Na všechny trestance přitom dohlíží pouhých dvacet dozorců.

V Carandiru bylo na 8 000 vězňů, které hlídalo 1 000 bachařů. | archiv

Vězení Carandiru se nacházelo v brazilském São Paulu a má nechvalnou pověst hlavně kvůli masakru, jenž se tady odehrál v roce 1992. V roce 1992 zde došlo k rozsáhlé vzpouře vězňů, kteří odmítli dále živořit v nesnesitelných podmínkách. Vězni umírali na nedostatek jídla a infekční nemoci, jež se v katastrofických podmínkách velmi rychle šířily. K potlačení vzpoury byla povolána vojenská policie. Ta situaci vyřešila masakrem, 111 vězňů postřílela. O svých zážitcích poté napsal brazilský psycholog Drauzio Varella  knihu Carandiru, která se velmi rychle stala úspěšnou a podle níž vznikl stejnojmenný film.

Jedna z mála fotografií Kempu 22. | archiv

Tajné zařízení v Severní Koreji, jež dokázalo najednou pojmout až 50 000 vězňů, bylo původně určeno pro politické vězně. Svědectví z tábora mluví o zabíjení novorozenců, znásilňování a náhodném střílení vězňů. Bez soudu zde věznili politicky nespolehlivé osoby s celými rodinami, včetně malých dětí. Existenci likvidačních táborů severokorejská vláda oficiálně popírá. Svědectví o tom, že Kemp 22 skutečně existuje, poskytl severokorejský emigrant Kwon Hjuk, který byl svého času členem velení tábora, v rozhovoru pro reportérku BBC Olenku Frenkielovou. Kemp 22 byl v roce 2012 na příkaz Kim Čŏng-una uzavřen.