Muslimové vnímají slova terorismus a extremismus naprosto odlišně od většinové společnosti
Minulý týden se v Praze konala dvoudenní muslimská konference Společně proti terorismu, kterou pořádalo centrum Alfirdaus společně s Muslimskou obcí v Praze. Někoho to může překvapit, ale jako bývalý muslim jsem se rozhodl zúčastnit se druhého dne konference, abych si osobně poslechl, co se na této muslimské akci bude říkat.
Už ze zpráv médií o prvním dni konference jsem se přesvědčil, že je to velice dobře připravená PR akce muslimské komunity. Na zahájení konference vystoupil bývalý předseda Muslimské obce v Praze Vladimír Sáňka, kterého v současné době soudí české soudy za šíření islámského extremismu; ten odsoudil terorismus páchaný Islámským státem a řekl, že islám nemá s násilím nic společného.
Naopak český konvertita k islámu a odborník na islám Petr Pelikán, bratr ministra Pelikána, řekl jasně, že islám se násilí nezříká a že problém s násilím vychází z podstaty samotného islámu. Oproti němu představitel Kuvajtské univerzity Muhammad al-Utaibí prezentoval úplně stejný postoj o nepřítomnosti násilí v islámu jako Vladimír Sáňka. Byť podle novinářů odmítl přímo odpovědět na otázku, jak se islám staví k trestání odpadlíků od islámu, a odkazoval na trestání odpadlíků od křesťanství v Egyptě.
Druhý den, jehož jsem se osobně zúčastnil, byl mnohem zajímavější. V úvodu zahájení promluvil český odborník na extremismus Miroslav Mareš z brněnské Masarykovy univerzity a začátek jeho přednášky se jistě přítomným muslimům líbil. Mareš poukázal na problematické vnímání toho, co je terorismus a co terorismus není. Z historie dal příklady činů, které jedna strana konfliktu vnímala jako projev terorismu, kdežto druhá strana je vnímala jako projev legitimního odporu a hrdinství.
U některých novinářů dosti negativně rezonovalo, když Mareš poukázal na vnímání atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha v některých anglických učebnicích, kde je čin prezentován jako válečný zločin.
Miroslav Mareš dále také ukázal fotografii muslimského vojáka Rudé armády, jenž zemřel při osvobozování Moravy, a řekl, že na jeho příkladu se dá nadneseně říci, že to byl člen skupiny terorizující (Sovětský svaz), který zemřel v boji proti jiné terorizující skupině (nacistická třetí říše). V závěru Mareš svou prezentaci odlehčil slovy, že doufá, že se druhý den po konferenci nedočte v Parlamentních listech, že Mareš říká: „Československo osvobodili muslimové.“
V diskusi po Marešově příspěvku bylo znát, že běžní muslimové příliš podrobně nesledují politickou situaci v České republice, neboť návrh ministra Chovance dát právo na vlastnictví zbraně do Ústavy České republiky vnímali tak, že se čeští politici chystají rozdávat zbraně po ulicích občanům. To například jedna z muslimek vyjádřila obavu, že náhodou bude poblíž nějakého incidentu, kdy třeba bouchne plyn nebo petarda, a nějaký aktivní člověk ji hned zastřelí jen proto, že vypadá jako muslimka.
Celé toto nepochopení se pokusil vysvětlit jak samotný přednášející Mareš, tak i přítomný právník z ministerstva vnitra, jenž poukázal na to, že se nejedná o zlehčení našich již tak tvrdých podmínek pro udělení povolení k držení zbraně, ale cílem je pouze dát občanům právo na vlastnictví zbraně ústavou, aby toto právo občanů nemohl omezit bez souhlasu českých politiků nějaký nadnárodní orgán. Ze souvislosti jsem pochopil, že jde asi o Evropskou unii, byť to právník nechtěl říci přímo.
Mnohem vtipnější byla jiná muslimka, která popsala situaci, kdy byla na hlavním vlakovém nádraží v Praze, viděla tam zapomenutý batoh pod sedátky a nevěděla, jestli to má jít nahlásit přítomným strážníkům. Dodala: „Vždyť my muslimové jsme ti, co tam ty batohy nechávají,“ což vyvolalo smích v publiku, a žádala Mareše o radu.
Mareš se také ostře vyjádřil proti politické korektnosti, když prohlásil o Islámském státě, že neví, proč by se mělo říkat „takzvaný Islámský stát“, a ne tak, jak se tato organizace sama nazývá. Podle Mareše také nikdo neříkal například o komunistických teroristických organizacích „takzvané komunistické“.
V debatě s Miroslavem Marešem se ozval i česko-jemenský muslim z Hradce Králové, jenž se nepředstavil jménem a začal vyprávět o tom, že jen v Hradci Králové ví z poslední doby o zhruba 20 fyzických útocích na muslimy. I on sám se stal s přáteli obětí takových útoků a ptal se, co má dělat, pokud policie takové útoky nevyřeší, i když zná identitu útočníků.
Mareš mu doporučil obrátit se na policejní inspekci, načež muž odpověděl, že to je zbytečné, že byl fyzicky napaden i policisty v civilu; stěžoval si i na ně a vyznělo to do ztracena. Mareš mu odpověděl, že bez znalosti podrobností případu mu nemůže odpovědět jinak, než aby se obrátil na onu inspekci nebo veřejného ochránce práv, a doporučil muslimům, aby vypracovávali podobnou zprávu, jakou vypracovává o protižidovských útocích Židovská obec v Praze.
V druhém panelu hovořil docent Fahd Sa’ad Rašídí Aldbes, děkan fakulty islámského práva na Kuvajtské univerzitě, který poukázal na to, že Izrael používá vůči okupovaným palestinským územím a Palestincům teroristické metody a Západ to toleruje. Z jeho přednášky, jež byla mimochodem dosti špatně překládaná do češtiny, jsme se de facto dověděli, že v kuvajtské společnosti začali problém extremismu systematicky řešit až po teroristických útocích z 11. září 2001 a následné vlně vražedného teroru muslimů proti muslimům. Což ve mně vyvolalo dojem, že dokud islámští teroristé vraždili nevěřící a neprováděli to tak velkým útokem, jako bylo 11. září, tak nebyl v kuvajtské ani v jiných muslimských společnostech moc vidět důvod pro nějakou radikální změnu. Teprve s nástupem masového vraždění muslimů muslimy se postoj změnil.
I z dalších slov pana kuvajtského docenta bylo cítit, že jejich vnímání toho, co je islámský extremismus a co islámský extremismus není, je jiné než naše evropské vnímání. Ve svém příspěvku to vlastně potvrdil i Miroslav Mareš, který se odvolal na vnímání německého Ústavního soudu, podle jehož postoje je extremismem vše, co je proti liberálně demokratickému státu, tedy nejen ty proudy islámu, jež jsou přímo teroristické. Naopak podle kuvajtského přednášejícího je extremismus vše, co je v rozporu s islámským právem.
Osobně si myslím, že právě toto rozdílné vnímání toho, co je terorismus či extremismus, je jedna z velkých třecích ploch mezi muslimskou komunitou a většinovou českou, respektive evropskou společností. Byť samotné konference se i s muslimy zúčastnilo maximálně 30 lidí a byla evidentně pojatá hlavně jako PR akce, tak považuji za přínosné, že aspoň byla možnost si potvrdit, jak hluboké příkopy leží mezi našimi dvěma společnostmi. Otázkou je, co s těmito příkopy učinit.
